Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Předlouhých patnáct let uplynulo od doby, kdy nás němečtí nestoři RUNNING WILD poprvé a naposledy poctili živým albem, konkrétně nahrávkou stylově nazvanou „Ready For Boarding“ (neboli ´Připraveni k nalodění´). Čekání na jejího dalšího následovníka bylo dlouhé až předlouhé, neboť skupina v mezičase vydávala spousty materiálu, povětšinou znamenitého, který by stál za zveřejnění i právě v živé formě, ale bohužel i takového, který už nemusel být znovu obehráván, a přesto stále zůstávala svým fanouškům právě tenhle druh hudebního zážitku dlužna, takže bylo čím dál více jasné, že až se to jednou povede, na všechny ´tutovky´ se prostě nemůže dostat.
A jak to tak bývá, když konečně na živé album došlo, RUNNING WILD vybírali tak dlouho, až přebrali. Důvody jsou proto zřejmě hned dva a oba asi více než hmatatelné a navzájem propojené. Za prvé, k nahrávání došlo těsně po vydání poslední řadovky „The Brotherhood“, která spíše než cokoliv jiného potvrdila jakousi rockovější, pomalejší a uhlazenější tendenci v tvorbě dříve skrznaskrz metalového sdružení, a za druhé, v logické návaznosti na tohle směřování, výběr skladeb se tudíž orientoval rovněž spíše tímhle směrem. Klasických vypalovaček, ve kterých jsem alespoň já vždycky cítil prapůvodní a nejsilnější podstatu RUNNING WILD, tak najdeme jen pramálo (na prvním disku „Bad To The Bone“, „Riding The Storm“ a „Blazon Stone“ - poslední dvě jmenované ořezané o zajímavé a hudebně dramatické rozjezdy - a na druhém „Victory“ a „Under Jolly Roger“), což je, aniž bych se chtěl dotknout ostatních skladeb (ústřední motiv „When Time Runs Out“ mi kupříkladu do žil nahání stejný mráz jako některá z před chvílí zmíněných skladeb), určitě na škodu věci (představovat si, jak by albu slušely takové „Pile Of Skulls“, „The Privateer“, „The Phantom Of Black Hand Hill“, „Masquerade“ nebo „Wheel Of Doom“ raději ani nezkouším, protože bych zbytečně podléhal lítosti nad džbánem, kterému už se ucho stejně utrhlo).
Přitom připomenutí jednotlivých alb je celkem reprezentativní, krom alba „Masquerade“ z roku 1999 je zastoupeno alespoň jednou skladbou každé řadové, které následovalo po bájném prvním ´živáku´, takže místa pro fantazii by mohlo být skutečně dost. Jeden by si mohl myslet, že nám Rock´n´Rolf zřejmě pomalu ale jistě stárne, ale to by zase nesměl slyšet tu spoustu nespoutané energie a živelnosti, muzikantské umění v to ani nepočítaje, kterou se kapele navzdory všemu, co jsem až doteď napsal, podařilo do nahrávky propašovat se vším všudy, co se pro takový pravý ´živák´ sluší a patří.
Nový RUNNNG WILD („Live“ je první deska, na které se představují velice šikovní novicové Bernd Aufermann /g/ a Matthias Liebetruth /dr./) šlape jako švýcarské hodinky, které právě někdo natáhl až nadoraz, a určitě je to také zaznamenání hodný moment, zřejmý a zřetelný mimo jiné i v okamžiku, kdy byste si při skladbě „Metalmachine Solo“, což samozřejmě není nic jiného než výborné Liebetruthovo sólo na bicí, vzpomněli na politováníhodné angažování automatických bicí, kterými Rolf počastoval dvě poslední alba a ještě se nestyděl tvrdit, že bicí nahrával jeho starý přítel, kterého nikdy nikdo neviděl, jakýsi Angelo Sasso. Výborné náladě, zachycené na obou discích, odpovídá i to, že kapela zřejmě nechala nahrávku takovou jaká je a nějak výrazněji ji neupravovala, čímž nám zůstaly zachovány okamžiky, o kterých se v souvislostech s živými nahrávkami hovořívá jako o „podstatě rock´n´rollu“, tedy například kvílivý kytarový přehmat v úvodní „Welcome To Hell“ nebo na úkor Kasparkova vokálu potlačené a takto téměř neslyšitelné sbory v „Bad To The Bone“ či „Blazon Stone“.
Trochu komické je, když Rolf mluví k publiku v pauzách německy, ale to si chtě nechtě musíme uvědomit, kterémuže trhu bylo tohle album hlavně určeno, trochu méně je pak záživné, když tentýž Rolf nechává ve všech refrénech závěrečných tutovek „Prisoners Of Our Time“a „Under Jolly Roger“ zpívat fanoušky, kteří ovšem nejsou slyšet a ve finále to pak vypadá, jako kdyby se hrála instrumentálka. Stejným způsobem je poněkud nezáživné i znovuzařazení skladby „Purgatory“, která se jako bonbónek a opravdové překvapení objevila pouze na „Ready For Boarding“ a jako taková by tudíž znovu na dalším živém albu neměla co dělat, nehledě k tomu, že, jak jsem již naznačil, kapela se nemůže vymlouvat, že nebylo kam sáhnout.
Ale budiž. Na závěr trochu upřímnosti. Na tohle album jsem se těšil jako malý kluk, a tak si ho, přes všechny výhrady, které k němu (a myslím si že oprávněně) mám, vychutnávám plnými doušky. Upřímnost a opravdovost, s jakou nám jej teď znovu kompletní RUNNING WILD servírují, mě v tom ještě více utvrzuje, možná i s ohledem na to, že vlastně už za necelé dva roky se bude slavit oficiálních dvacet let tohohle běžícího spolku šílenců. Na opravdové nalodění je totiž ještě pořád dost času.
P.S. Současně s 2CD vychází i klasické DVD a dále DVD plus, na němž je zachycen třináctiskladbový výcuc z právě recenzované nahrávky a to jak v audio, tak i v DVD podobě.
1. Disk I: March Of The Final Battle
2. Welcome To Hell
3. Bad To The Bone
4. Lead Or Gold
5. Riding The Storm
6. When Time Runs Out
7. The Brotherhood
8. Soulless
9. Blazon Stone
10. Disk II: Crossfire
11. Metalmachine Solo
12. Kiss Of Death
13. Uaschitschun
14. Unation
15. Victory
16. Prisoners Of Our Time
17. Purgatory
18. Soulstrippers
19. Under Jolly Roger
První živák Running Wild mám ještě v "živé" paměti, měl však jeden velký háček, skupina v té době ještě jaksi nevydala svá nejlepší alba... Po rozporuplných reakcích na poslední Kašpárkovy počiny navíc jednoduché a účinné řešení na zalepení úst všem rýpalům. Což o to, deska má atmosféru, všechno šlape jak má (i roztomile zanechaných pár kiksíků potěší), ovšem co je to platné, když výběr skladeb je takový jaký je. Pro moji osobní spokojenost by skupina měla mnohem více zalovit v minulosti, poslední alba (a obsažené písně z nich) totiž nestojí ani za zlámanou grešli. Když už tedy živák od německých bukanýrů, zkuste raději mnoho let starou (živou) videokazetu k turné Death Or Glory - tam nechybí nic!
13. září 2003
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Žakuj
7,5 / 10
Celkem dobré...jen to měli nahrát v sestavě s Thilem ,Jorgem a Bodem...a ještě mi vadí "šprechtění" mezi písničkama a malý výběr starších písniček :o)
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.