Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok se s rokem sešel a VLADIMIR 518 se vrátil na náplavku řeky Radbuzy. Minulý rok mu tu podklady pouštěl Sifon z WWW a výsledek byl minimalističtější a o poznání industriálnější, než kdykoliv jindy, nyní má za zády Mika Trafika. Tato skálopevná jistota ale neznamenala, že set by byl stejný jako kdykoliv předtím, kdy jsem VLADIMIRA za poslední rok, dva viděl. Krom toho, že přibyly nové skladby, jako například „VICE“, jsou oprášeny i některé starší pecky, které jsem už v setu dlouho neslyšel.
Stoprocentně zůstává genius loci místa pod mostem, kde se ukládají plzeňští bezdomovci. Sem už poněkolikáté vtrhnul Big Boss gang a pár stovek jeho fanoušků. Najdete tu ale i původní obyvatele podmostní rezidence. Jeden z nich křepčí v první řadě se salámem v ruce, VLADIMIR to vtipně, ale bez zbytečného trefování komentuje. Mnohem ostřejší je v komentářích věnovaných vzrůstu xenofobie ve společnosti, které uvozuje otázkou, kdo z přítomných viděl poslední klip PSH „Fuck Off“. Odpovědí je téměř stoprocentní les rukou. Je celkem zřejmé, že témata textů, která v minulosti tu a tam probleskla ve věcech jako „V Čechách je všeho fajn“ nebo „Tak to mám rád“, se začínají čím dál tím víc prosazovat a VLADIMIR i PSH se budou stále více vyjadřovat k sociálním nebo politickým tématům.
Pro mě velmi vítaným kořením setu jsou pecky, které dává VLADIMIR nasucho bez podkladů. Dnes přesvědčil o tom, že se tak dá vystřelit třeba kultovní feat s Hufo Toxxxem „Meleme meleme kávu“. Přídavkem je skladba, která zazněla na počátku, tedy „Já to říkal“. Po ní už se stojí fronta na selfíčka s oběma hlavními aktéry večera, až je mi VLADIMIRA trochu líto, že se nemůže po koncertu vypařit někam do klidu. Volně parafrázováno z posledního textu PSH „čím jsem starší, tím jsem tvrdší“, já dodávám i lepší. Koncerty mají vždy náboj, charisma a jen stěží bych na domácí scéně hledal figuru, které čtyřicítka klepe na dveře a dokáže na prknech před stovkama teens diktovat takovým způsobem.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.