Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zřejmě nejtěžší váha novozélandského metalu zalehla vrchol mého osobního žebříčku už v první polovině roku a od té doby marně čekám, kdy tohohle robustního maorského válečníka někdo sesadí. A s blížícím se koncem bilančního období zjišťuju, že na kapelu, která se klaní magické síle riffu, jednoduše nikdo nebude mít dostatečnou páru. „The Death Of All Things“ je totiž přesně tím typem alba, které má absolutně všechno, co od moderní metalové nahrávky lze žádat.
Fakta napřed. BEASTWARS za sebou mají dekádu existence, během níž přivedli na svět tři řadová alba a stali se ve své domovině hvězdami první velikosti. Vysloužili si celou řadu srovnání. Zdůrazňována bývá jejich vazba na prvotní grungeovou energii i pevné místo ve sludge/stonerovém pandemoniu, kde jim často bývá přisuzována role novozélandských MASTODON. Jenže BEASTWARS jsou sví a vzory přerůstají, což bylo jasné už na předchozí desce „Blood Becomes Fire“, která urvala z řetězů maximu kapely „obey the riff“ a sbratřila jí se špínou a emocionální přímočarostí podmračeného garážového blues.
Novinka „The Death Of All Things“ možná trochu ubírá na zemitosti, ale ne na absolutním důrazu na kytarovou složku. Těžké, zadýmené a ponuře melodické party Claytona Andersona zahušťuje brutálně nahulená basa Jamese Woodse, která trhá stromy z kořenů. To hlavní ale přichází ve chvíli, kdy do rozvrácené post-apo krajiny nastoupí Matt Hyde. Slovo intenzivní není v případě jeho projevu intenzivní dost. Matt se zalyká vztekem, hřímá, kňučí jako raněné zvíře, chroptí a bublá texty plné zmaru. Prošedlý vousatý básník konce a zmaru, skutečná duše kapely, která projev BEASTWARS posouvá nad většinu konkurentů. Rozsah jeho hrdelních atmosfér naplno vyplyne, když sleví z animálního nasazení a v akustické buesové baladě „The Devil Took Her“ jen neotesaně a přitom citlivě notuje.
Hudba Novozélanďanů není jen „dobře dělaná“, „energická“. Nabízí se spíš záhadné slovíčko „karnální“ – spojená s tělem, požitkářská, přitom pomíjivá, operující s atmosférou dočasnosti všech věcí. „The Death Of All Things“ nemá jediné slabé místo. Ano, rozhodně se z něj dá vypíchnout bluesově rozeřvaná „Some Sell Their Souls“ či omámeným grungeovým riffem opentlená singlovka „Witches“, ale tohle album je jednoduše jak hypnotický rituální tanec plný výhružných gest a animálních výkřiků. Houpavá, vtahující, primitivní, a přitom rafinovaná haka Ka Mate, chvilkový triumf metalového života nad neodvratnou smrtí všech věcí. Procházka rozhoupanou bažinou zániku, která vás centimetr po centimetru vtahuje do svého zabijáckého lůna, které páchne hnilobou a rašelinou.
BEASTWARS ohlásili, že tahle nahrávka bude jejich poslední. Pokud ano, je to jenom doklad výjimečnosti kapely. Nejde skončit lépe. Album roku.
1. Call to the Mountain
2. Devils of Last Night
3. Some Sell Their Souls
4. Witches
5. Black Days
6. Holy Man
7. Disappear
8. The Devil Took Her
9. The Death of All Things
Diskografie
The Death of All Things (2016) Blood Becomes Fire (2013) Beastwars (2011)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2016 Vydavatel: Bilocation Records Stopáž: 38:51
Novozélandská inkarnácia kalifornských HIGH ON FIRE s tretím albumom rozmetala takmer všetko, čo sa jej tento rok postavilo do cesty. Podladené sludgeové gitarové bahno sa perfektne snúbi so strednetempou valivou rytmikou – nahrávka tak má buldočí ťah na bránku a úspešne sa snaží o jeden z najväčších randálov roka, ktorému korunu nasadzuje chropot šedivého „barda“ Matta Hydea. Neurvalá, animálna nádhera. Takto nejako si musí v hlbokých novozélandských lesoch pospevovať duch zamordovaného trolla s umeleckým cítením. Najväčší bordelári sú tento rok samozrejme MESHUGGAH, ich kvadratické profesorstvo však má pramálo spoločné s týmto bezohľadným nakopaním orangutana v každom z nás. Už len Woodsovou basou vám protinožci pozhadzujú všetky kompóty z police. A toto je hudba pre tých, ktorí kompóty na nič iné nepoužívajú.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!