Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zřejmě nejtěžší váha novozélandského metalu zalehla vrchol mého osobního žebříčku už v první polovině roku a od té doby marně čekám, kdy tohohle robustního maorského válečníka někdo sesadí. A s blížícím se koncem bilančního období zjišťuju, že na kapelu, která se klaní magické síle riffu, jednoduše nikdo nebude mít dostatečnou páru. „The Death Of All Things“ je totiž přesně tím typem alba, které má absolutně všechno, co od moderní metalové nahrávky lze žádat.
Fakta napřed. BEASTWARS za sebou mají dekádu existence, během níž přivedli na svět tři řadová alba a stali se ve své domovině hvězdami první velikosti. Vysloužili si celou řadu srovnání. Zdůrazňována bývá jejich vazba na prvotní grungeovou energii i pevné místo ve sludge/stonerovém pandemoniu, kde jim často bývá přisuzována role novozélandských MASTODON. Jenže BEASTWARS jsou sví a vzory přerůstají, což bylo jasné už na předchozí desce „Blood Becomes Fire“, která urvala z řetězů maximu kapely „obey the riff“ a sbratřila jí se špínou a emocionální přímočarostí podmračeného garážového blues.
Novinka „The Death Of All Things“ možná trochu ubírá na zemitosti, ale ne na absolutním důrazu na kytarovou složku. Těžké, zadýmené a ponuře melodické party Claytona Andersona zahušťuje brutálně nahulená basa Jamese Woodse, která trhá stromy z kořenů. To hlavní ale přichází ve chvíli, kdy do rozvrácené post-apo krajiny nastoupí Matt Hyde. Slovo intenzivní není v případě jeho projevu intenzivní dost. Matt se zalyká vztekem, hřímá, kňučí jako raněné zvíře, chroptí a bublá texty plné zmaru. Prošedlý vousatý básník konce a zmaru, skutečná duše kapely, která projev BEASTWARS posouvá nad většinu konkurentů. Rozsah jeho hrdelních atmosfér naplno vyplyne, když sleví z animálního nasazení a v akustické buesové baladě „The Devil Took Her“ jen neotesaně a přitom citlivě notuje.
Hudba Novozélanďanů není jen „dobře dělaná“, „energická“. Nabízí se spíš záhadné slovíčko „karnální“ – spojená s tělem, požitkářská, přitom pomíjivá, operující s atmosférou dočasnosti všech věcí. „The Death Of All Things“ nemá jediné slabé místo. Ano, rozhodně se z něj dá vypíchnout bluesově rozeřvaná „Some Sell Their Souls“ či omámeným grungeovým riffem opentlená singlovka „Witches“, ale tohle album je jednoduše jak hypnotický rituální tanec plný výhružných gest a animálních výkřiků. Houpavá, vtahující, primitivní, a přitom rafinovaná haka Ka Mate, chvilkový triumf metalového života nad neodvratnou smrtí všech věcí. Procházka rozhoupanou bažinou zániku, která vás centimetr po centimetru vtahuje do svého zabijáckého lůna, které páchne hnilobou a rašelinou.
BEASTWARS ohlásili, že tahle nahrávka bude jejich poslední. Pokud ano, je to jenom doklad výjimečnosti kapely. Nejde skončit lépe. Album roku.
1. Call to the Mountain
2. Devils of Last Night
3. Some Sell Their Souls
4. Witches
5. Black Days
6. Holy Man
7. Disappear
8. The Devil Took Her
9. The Death of All Things
Diskografie
The Death of All Things (2016) Blood Becomes Fire (2013) Beastwars (2011)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2016 Vydavatel: Bilocation Records Stopáž: 38:51
Novozélandská inkarnácia kalifornských HIGH ON FIRE s tretím albumom rozmetala takmer všetko, čo sa jej tento rok postavilo do cesty. Podladené sludgeové gitarové bahno sa perfektne snúbi so strednetempou valivou rytmikou – nahrávka tak má buldočí ťah na bránku a úspešne sa snaží o jeden z najväčších randálov roka, ktorému korunu nasadzuje chropot šedivého „barda“ Matta Hydea. Neurvalá, animálna nádhera. Takto nejako si musí v hlbokých novozélandských lesoch pospevovať duch zamordovaného trolla s umeleckým cítením. Najväčší bordelári sú tento rok samozrejme MESHUGGAH, ich kvadratické profesorstvo však má pramálo spoločné s týmto bezohľadným nakopaním orangutana v každom z nás. Už len Woodsovou basou vám protinožci pozhadzujú všetky kompóty z police. A toto je hudba pre tých, ktorí kompóty na nič iné nepoužívajú.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.