OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsem opět na Rokycanském letišti, tráva je mokrá, zelená a kolem sebe slyším italštinu, francouzštinu, němčinu i ruštinu. Co se to děje? Přichází Fluff Fest. Lidé se pomalu scházejí a s mírným zpožděním ve stanu vykopává první kapela. Ukrajinci už mě mnohokrát překvapili v tom, jakou jakost jejich kapely v hardcoreovém ranku mají, a u ELEPHANT OPINIONS mohu opět jen tleskat. Důrazné screamo až na dřeň. Mohli bychom závidět, ale jsme na Fluffu a závist se zde nenosí. Při jejich setu mi Petr z Pure Heart Records šušká do ouška, že má novou kapelu a za chvilku otevírají Psy Tent stage. To, co neřekl, je, že k sobě přibral Marka z THEMA ELEVEN, a řve do mikrofonu tak, že to dělá v mozku fašírku. Zbytek je pomalý, ponurý, apokalyptický, snad jen basák by měl držet tuhle vlnu s kapelou a ne hrát nějaký vyfikundace. Jinak u FLIGHT 665! palec nahoru.
Druhou kapelou ve stanu jsou THE SEEKER, jejich kytarista má proslov o šikanování ve škole s tím, že si zažil svoje, protože už na základce byl tlustej. V první řadě se díky tomu cejtím privilegovaně a tak si užívám chvíle, kdy nemusím zatahovat panděro. Jejich bordeloidní rychlej hardcore řádně zametá podlahu. Máme tu první kotel. Po nich tu máme LIFE IN VACUUM z Kanady. Parádní rozjezd, hardcore zasazený do rock’n’rollových kolejnic, basa hnětá s bicíma tak, jako málokde. Štve mě snad jen to, jak baskytarista „přehrává výraz“, ale hudba to bohatě vynahrazuje. Tady to kluci trefili do černého.
Oproti nim vypadají kluci z kapely SÝČEK hodně neškodně. Ale jsou to Budějice a ty musím podpořit. Psychedelické, repetetivní, lehce intelektuální. Jindy asi fajn, ale Kanaďani mě naladili na jinou notu. Notu, kterou uspokojují Italové STORM{O}. Zpěvák sice není zpěvák, ale spíš „mluvič“, ale to nevadí, to, co se děje kolem, je agresivní nálož, ve které explodoval hardcore, mathcore a scremo violence. To je přesně ono, chci krev a až se vybouřím, chci VEENU.
Když před pár lety ohlásili VEENA konec, zamáčknul jsem slzu. A teď jsou tady zase. David mi před koncertem říká, že je rád, že si krom utahaných KALLE a NOD NOD může zahrát v nějakém „náletu“. A nálet to je. Minimálně emocionální. Čehokoliv se Verča a David dotknou, to září zlatem. Jestliže před dvěma roky mě rozsekali na Fluffu KALLE, tak letos VEENA. Slyšet to a zemřít. Po VEENĚ ještě mířím do hlavního stanu, kde svůj set dokončují LENTIC WATERS. Noecrust tu narazil do toho nejbrutálnějšího hardcoreového chaosu. Dokončovací kapela svoji úlohu splnila se ctí. Nultý den festivalu jak se patří.
Letiště, Rokycany - 21.-24. července 2016
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.