Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V posledních dnech nemohu z uší vyhnat tuhle desku, která mi tam vlezla a tvoří dokonalý soundtrack k podzimu. Když řeknu, že jde o bandu kolem Pascala Humberta, někdejšího basáka ze 16 HORSEPOWERS’S, případně WOVENHAND, zasvěcení a poučení teď určitě zpozorní. Poslední deska jeho kapely LILIUM je pro mě esencí letošního sklonku roku. Jakoby naprosto přesně opisovala cestu mrtvého listu, který padá ze stromu, atmosféru současné společnosti, očekávání chřadnoucí přírody před tím, než ji pohřbí sněhové závěje.
Žánrově se samozřejmě najdou vazby na WOVENHAND nebo Nicka Cavea, současně tu ale slyším i epičnost kapel jako YNDI HALDA nebo GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR a písničkářství pozdního období JOHNYHO CASHE. Výrazové prostředky, se kterými více jak třicet let fungující skvadra LILIUM pracuje, vyrůstají z kořenů, které jsou pevně zavrtané do toho nejtemnějšího amerického country a jižanské gotiky. I při jistém minimalismu je sdělení všeříkající. Kdykoliv to poslouchám, přijde mi, že svět kolem zpomalí. Začnete si všímat detailů světa kolem vás. LILIUM v tomhle funguje jako droga, která mění vnímání světa, a je to boží.
9 / 10
Vydáno: 2010
Vydavatel: Glitterhouse Records
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
