Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Spomedzi nových tvárí slovenskej tvrdej rockovej či metalovej scény sa aktuálne hlásia bratislavskí LATERAL PRESENCE, pôsobiaci v zmiešanej päťčlennej zostave s vokalistkou Mirou, bubeníčkou Božkou, basákom Michalom a gitarovým tandemom Pete & Gróf. Koncom mája tohto roku debutovali so štvorskladbovým EP nazvaným „B-Side“, ktoré na štvrťhodinovej ploche prináša hudbu, kapelou samotnou označenú ako alternatívny metal. V podstate s tým možno súhlasiť, ku klasickým či extrémnym metalovým žánrom majú LATERAL PRESENCE dosť ďaleko.
Tvorba tohto kvinteta sa dá opísať ako svieža, svižná, niekedy vyslovene energická, občas agresívne šľahajúca tvrdá rocková až metalová záležitosť, v ktorej však na druhej strane nie je núdza o uvoľnené, náladové pasáže. Tie nevyznievajú nejako vyslovene moderne postrockovo melancholicky a rozviato, skôr tam počuť odkaz 90. rokov a grunge – možno trochu ALICE IN CHAINS zahalených do kvalitného rockovo-metalového znenia. Skupina zaujme kvalitnými kompozíciami, dobre pracujúcimi s výbušnosťou, naliehavosťou i zasnenosťou, šikovným hudobníckym kumštom, príjemnými vyhrávkami a dravým vokálom, za ktorým by ste na prvé počutie dievča možno ani nehľadali. Naozaj sľubný debut a ďalší klinec do truhly s tvrdením, že na Slovensku nevychádza dosť novej domácej rockovej tvorby na to, aby sa „hľadači talentov“ v tunajších rockových rádiách mohli prestať trápiť s „kua chlapi, neni čo hrať, dáme dačo od Joža?“
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.