Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokračujeme v zvestiach z poľského chrámu pravovernej metalovej temnoty. Táto je o tom, že v bangladéšskej Dháke od roku 2014 v zložení Mal’akh (basgitara), Impaler (bicie) a Krypthpoth (gitary a vokály) pôsobí teleso s názvom SERPENT SPELLS. Štvorskladbové EP „Mantras Within Ascending Fire“ je ich debutom a počujeme na ňom spolok, ktorý by v dnešnej dobe „exotickým“ pôvodom ohúril asi už len niekoho, kto podniká prvé nesmelé kroky na pôde extrémneho metalu, a preto stavia hlavne na hudbu.
Atmosféra úvodných tónov nás na chvíľu prenesie do atmosféry starého Bengálska a pri tónoch tradičnej indickej hudby v podvedomí zacítite možno aj vonné tyčinky. Tie však čoskoro vystrieda výrazný zápach síry a vyvalí sa na vás rozhodne nie beznádejná zmes death a black metalu raných 90. rokov. V rýchlych, naklepaných a temne zlostných pasážach dokonca počujem čosi ako ozvenu smrtiacich švédskych kultov typu GROTESQUE, v pomalších partoch a ponurých harmóniách si zase možno spomenúť na black metal tak, ako ho hrali NECROMANTIA či MYSTIFIER. Dobrý dojem robí hutný oldschoolový zvuk a prskajúci, jedovatý vokál. Rodnú krajinu SERPENT SPELLS by ste v ich hudbe hľadali márne, ale mám pocit, že by tam v tomto prípade bola navyše.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.