Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok 1984 byl pro heavy metal nepochybně velmi důležitým, vždyť heavymetalová revoluce v té době vrcholila. V onom roce vzniklo mnoho slavných kapel, z nichž mnohé, které fungují až dodnes, mají na kontě kolikrát i několik živě nahraných alb. Namátkou třeba CANDLEMASS (pět), STRATOVARIUS (pět) nebo RAGE (čtyři). Jak smutně vedle toho zní příběh tuzemského TITANICu, který, ač zrozen ve stejném roce a disponující bezpochyby stejnými kovovými kvalitami, si svůj první živý záznam na své konto připisuje až letos, tedy v čase svých dvaatřicátin, po pohnuté historii, pošramocené především zavilou komunistickou bestií a vším, co odepřela českým, moravským a slovenským zemím.
Ale dost nářků (které si nicméně v podobných souvislostech neumím odpustit), přejděme k současnosti. Ta se v případě brněnského parníkovitého tělesa, jak už bylo naznačeno, nese ve znamení živého záznamu „Metalovej svátek živě“, a přináší vskutku šťavnatý a radostný pohled na aktuální akcie kapely. Tu v mezičase za bicími definitivně posílil Martin „Marthus“ Škaroupka (jinak samozřejmě CRADLE OF FILTH) a formu, kterou představila na posledním studiovém albu „Double Time“, si zjevně přenesla také na koncertní pódia, o čemž čerstvá nahrávka vypovídá víc než přesvědčivě.
Nahrávalo se v prosinci loňského roku na 5. ročníku Metalových Vánoc v brněnském klubu Semilasso a záznam zde pořízený je vskutku hodný přízviska „pravý metalový koncert“. Na ploše téměř osmdesáti minut stihne TITANIC přehrát celý svůj legendární debut „Metal Celebration“ a některé další vybrané skladby, přičemž výsledný dojem je naprosto devastační. Mimořádně povedený zvuk, který ovšem nepostrádá jakousi živelnou „neučesanost“, perfektní instrumentální výkony a podobně skvělý a přesvědčivý výkon Zdeňka Černého za mikrofonem. Za zvláštní zmínku stojí i obsluha bicí baterie, protože z nahrávky doslova vyčnívá, jak moc jí (a kapelu samotnou) „Marthus“ nakopává k lepším a ještě lepším výkonům (za všechny třeba skvělá neoriginální sypačka v „Ábelovi“).
Když si k tomu přidáte i poměrně bohatý booklet, plný fotografií a především textů ke všem zaznamenaným skladbám (což vlastně rovněž splácí jeden z dluhů kapely vůči jejím fanouškům), je jasné, že onen „metalovej svátek“, vzývaný v názvu alba, se v jeho řádcích skutečně odehrává, a že TITANIC mají zatraceně na to, aby nám takových svátků zařídili ještě víc. Koneckonců, napovídá tomu i nálada, která se kolem skupiny v očekávání říjnového klubového turné vznáší, a která mi silně připomíná onu příchuť roku 1989, kdy album „svátečního heavy metalu“ vyšlo původně a rázem ho bylo všude plno. Doražte do klubů, až k vám přirazí brněnský metalový parník, zcela jistě to bude stát za to. „Metalovej svátek živě“ na to!
1. Ďábelská mumie
2. Mistr čas
3. Chaos 20. století
4. Netvor AIDS
5. Figurína
6. Hráč
7. Zrcadlo
8. Chlapi sobě
9. Ábel
10. Tchýně
11. Démon
12. Bludnej kruh
13. Železná panna
14. Simulant
15. Metalovej svátek
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.