Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bude tomu více jak rok, kdy se poprvé objevily ukázky z připravovaného alba švédských melancholiků BESEECH. A bude tomu tak půl roku, kdy jejich nové album vyšlo. Poněkud nestíhám termíny, leč i se značným zpožděním je tahle nahrávka stále hodna pár vět. BESEECH se objevili na scéně spolu s mnoha dalšími uskupeními ve vlně severského gothic metalu někdy v polovině devadesátých let. Šli však vlastní cestou. Těžili z kvalitních doomových kořenů, kterých se drželi, přestože svůj styl vyvíjeli. Ostatně jejich prvotina „...From a Bleeding Heart“ je dodnes klasikou pochmurné, depresivní hudby.
Významný krok bylo jejich třetí album, „Souls Highway“, které je vyneslo z podhoubí undergroundu mezi známější kapely. Kromě výrazných a pěkných melodií se jim podařilo zlanařit i dva skvělé zpěváky, Erika Molarina a Lottu Höglin. Následné „Drama“ se sice moc nepovedlo, ale hned o rok později vydali další skvělou nahrávku, „Sunless Days“. To bylo v době, kdy boom okolo gothic metalu už dávno ustal a staří uplakánci si hledali svou cestu na hudebním poli. Někteří to zabalili, někteří zůstali ve starých kolejích, jiní dospěli. A tak tomu bylo i s BESEECH, „Sunless Days“ byla vlajková loď jejich nové tvorby, směr další tvorby. Jenže přesně tehdy to skončilo. Ve druhé polovině roku 2006 se na našich stránkách objevila klasická zpráva: „…se rozpadli.“
Rozpadlí vydrželi necelých deset let, než to ústřední kytarové dvojici a do dnešních dnů jediným dvěma stálým členům kapely, Robertu Vintervindovi a Klasu Bohlinovi, nedalo a kapelu znovu nahnali zpět do studia. Bohužel už bez Erika a Lotty za mikrofonem. Kvalita zpěvu neutrpěla, ale jejich charisma mi chybí. Možná je to jen pocitové, ale o pocity v této hudbě šlo vždy především („…o virtuozitu určitě ne“ poznamenal by nepochybně hlavní redakční hnidopich).
„My Darkness, Darkness“, já tleskám, tleskám. Čert vem, že pokračují tam, kde skončili, hluboko v minulém desetiletí. BESEECH jsou přesně takoví, jací si je pamatujeme. Melodičtí, melancholičtí, procítění, v hudebním projevu střízliví a bez zbytečného patosu. Veškeré emoce zvládne vyjádřit melodická linka a pěvecké duo. Zpěvu se tentokrát ujal Klas Bohlin spolu s dosud neznámou Angelinou Sahlgren Söder. Skladby shromážděné pod titulem „My Darkness, Darkness“ jsou opět postavené na pevných doomových základech a chytlavých, přesto nevtíravých melodiích. Album je prodchnuto podzimní náladou (proto bylo s recenzí lepší půl roku počkat) a chmurnými emocemi. Kapela se sice ze svých starých pozic mnoho nevzdálila a od „Sunless Days“ je to spíš krok zpět, směrem k „Souls Highway“ či ještě dále do devadesátý let, ale to nahrávce nijak neubírá na atraktivnosti, spíš naopak. Možná i díky oné sentimentální náladě má novinka své kouzlo.
1. Beating Pulse
2. The Shimmering
3. Bloodline Fever
4. Mr Uninvited
5. My Darkness, Darkness
6. Atmosphere
7. Highwayman
8. The Ingredients
9. One Last Call
10. Darksome
11. The Symbol
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.