O švédských TID sedá ve stručnosti říci, že to je pětičlenná kapela z Linköpingu, která inklinuje k repetitivní rockové hypnóze a „Fix Idé“ představuje jejich regulérní debut. Pod touhle nicneříkající větnou konstrukcí se ve skutečnosti skrývají hudebníci, kteří dokáží úspornými prostředky evokovat nesmírně prostorné duchovní krajiny na pomezí nostalgie, magie, nečekaných erupcí podvědomí a studené industriální dystopie.

Ponuré odkapávající intro „Bom Shiva“ plíživě ztlumí osvětlení v místnosti o několik odstínů, to podstatné ale přichází až v následné „Dumhetens Gudinna“. Skřípavý repetitivní riff se vynoří z podpalubí, nastoupí groovy osmdesátkový sampl a Švédi rozjedou svůj snový stroj, který pohlcuje robotický tep industriálu, rozmáchlost art rocku, hypnotický rytmus kraut rocku, chraplavé švédské zaříkávání a nefalšovaný skandinávský popík a z druhé strany chrlí tíživé, a přitom pestré monolity.

TID velmi úsporně fúzují „futuretro“ klávesové rejstříky osmdesátých let, reminiscence na osmibitové samply, těžkotonážní baráž riffů a překvapivé úskoky. Někdy nechají skladbu dunivě gradovat jako morbidní rituální zaříkávání („Aurora Surrealis“), jindy do ní vnesou překvapivý prvek, který jí dodá nevšední nádech (folklorně působící klavírní part v rozhoupané „Solens Nya Namn“).

Milovníci BLADE RUNNERa a cyberpunku se blahem zatetelí u pohřebně zádumčivé „Demimond“, která jako by před očima odemykala imaginární zadýmenou megalopoli plnou tlumených hlasů a indiferentních tváří. Rozloučení v podobě tracku „Nadir“ zatočí kolem času a vrhne vás někam do sladkých artrockových sedmdesátek, z nichž dodnes švédská scéna těží třeba křehké akustické perly v tvorbě písničkáře Hanse Appelqvista. Jako jeho velký ctitel se tímhle táborákem pro hipísácké androidy nemohu cítit zrazený, byť uznávám, že jinak velmi jednolitou (fixní) atmosféru desky trochu ředí.

„Fix Idé“ je prvotina, která bez podlézání konvenuje aktuální zálibě v soundu a estetice 80. let. Je to trochu jako čelní srážka buraniády PAIN s intelektuální jízdou pozdních ULVER, do níž se nečekaně přimotají belgičtí dEUS ve své depresivnější chvilce (a to všechno se odehrává v tíživém snu Vangelise).

TID nejsou žádnou umaštěnou kopírkou. Jejich retro sklony jsou silné, ale celkový dojem z desky směřuje spíš někam do odlidštěné a chladné budoucnosti. Jeden z mnoha úctyhodných letošních objevů!