Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem před čtyřmi lety spílal na „Dark Roots Of Earth“, tehdejší novinku slavných amerických thrashers TESTAMENT, bylo to z důvodu malé záživnosti materiálu a až přílišného spoléhání se na jistotu thrashmetalovou bez jakékoliv snahy se kamkoliv posunout. Byl jsem za to bit na holou řiť od našich věrných čtenářů, ale i přes ten Mordor, který jsem si prožil, se na mém úsudku ohledně tohoto alba do dnešních dnů nezměnilo zhola nic. A teď, když je má zadnice zahojená, je třeba nahlídnout na nový výlisek s názvem „Brotherhood Of The Snake“. Chuck Billy žehnej mi!
Ještě než se pustím do rozboru, rád bych letecky sesumíroval události, které se staly v oné čtyřleté odmlce. Tak předně, po rozpačité „Dark Roots Of Earth“ se v kapele nesla atmosféra dusna, což dvorní kapelník Erik Peterson demonstroval zprávou, že ani nedoufá v udržení momentální sestavy. Jak předpověděl, tak se také stalo a poroučel se z ní čtyřstrunník Greg Christian. Velká ztráta, chtělo by se říci. Na jeho místo byl však povolán mazák z největších – Steve DiGiorgio, který neměl žádný problém se začleněním do tohoto exkluzivního společenství. Vždyť také v TESTAMENT působil již v roce 1999, kdy si tato kapela sáhla na svůj tvůrčí strop.
Očekávání tak byla opět velká a velké bylo i namlsání po první vlaštovce, kterou se stala titulní skladba „Blotherhood Of The Snake“. Ta nebyla za titulní vybrána náhodou, je totiž po všech stránkách dokonalým zhmotněním dnešních TESTAMENT. Silný kalibr hned ze startu, jen co je pravda, a musím pokorně přiznat, že mi šla sanice okamžitě dolů. Hustý riffový nával s intenzitou skladeb z „The Gathering“ se špetkou melodiky z prostředního tvůrčího období navíc. Bezchybný úvod kombinující veškeré přednosti kapely – šťavnaté riffy mistra Petersona, masitou rytmiku dua DiGiorgio/Hoglan, virtuozitu Alexe Skolnicka a všestrannost vokálního projevu Chucka Billyho.
Po tomto tornádu přichází ke slovu singlovka „The Pale King“, demonstrující, že nejenom agresivitou je tato deska živa, a že je třeba zabloudit i do hájemství melodických hitů. A nutno dodat, že takové se nepíší každý den. Příklady nalezneme hned v následujících položkách. Překrásnými sóly prošpikovaná „Stronghold“ či přímo hymnickým refrénem vygradovaná „Seven Seals“ jako důkaz postačí. Pozitivním zjištěním je, že po strhujícím první polovině laťka nikterak neklesá. Taková „Nepture´s Spear“ dokazuje, že si Alex po letech opět dal dostaveníčko s múzou. Žádné bezhlavé honění hmatníků se tentokrát nekoná, sóluje mu to báječně a zcela samozřejmě.
Energie, chytlavost, brutalita, to všechno TESTAMENT mají. A mají cosi navíc. Je to především chuť napsat silné skladby a předat je posluchačům v co možná nejenergičtějším podání. V takovém, že budete chtít tuto hoblovačku slyšet stále znovu a znovu. Přesně toho, co této kapele před drahými čtyřmi lety chybělo, má v aktuální době přehršel. Je nadržená, vyhýbá se slabým místům, desku optimálně vyvážila po stránce dramatické. Ta končí zrovna ve chvíli, kdy se podobná hudba začíná zajídat i sebevětšímu jedlíku. Učte se, kluci z EXODUS. Snad jen ten zvuk mohl být méně profesorský. Jak by řekl náš místní hygienik Milda – zde by se hodilo trochu víc špíny. Zkrátka klasická práce Andyho Sneapa, líbivá, leč až možná trošku moc.
Pokud jsem tedy minule spílal, že kapela neudělala ani krok vpřed, že zcela zakrněla ve svém rybníčku, který začal trochu zasmrádat, mohl bych tak učinit i nyní. Ano, TESTAMENT neexperimentují, jen předkládají svoji vizi thrash metalu, jak si ji před lety definovali. Předkládají ji však v zabijácké formě, která je podpořena opojnou sbírkou skladeb. Anebo se zkrátka bojím jen o svůj zadek. Tak si vyberte.
1. Brotherhood Of The Snake
2. The Pale King
3. Stronghold
4. Seven Seals
5. Born In A Rut
6. Centuries Of Suffering
7. Black Jack
8. Neptune's Spear
9. Canna-Business
10. The Number Game
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký s deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.
GOLGOTHAN REMAINS trochu pročistili zvuk a zvýraznili ULCERATE vibes. Nové EP je pořád hodně agresivní a inspirace novozélandskou ikonou (tentokrát přichází na řadu jejich pozdní tvorba) slouží spíše jako vydatná poleva než jako zásadní konstrukční prvek.
Komplexní metalová skládanka, kde si podává ruce agresivní death metal s dusavými djent výpady, ale i melodickými a klidnějšími pasážemi. Přes veškerou agresivitu to má i zvláštní ladnost. První dojem slušný.
Desítka v rychlém kvapíku pádících válů nenechává nikoho na pochybách o čem že to tady bude. Španěle svůj tradiční hejvík hrají natolik tradičním způsobem, že tradičněji už to nejde. Skladby šlapou, refrény trefují cíl, jen do těch legín už se nenacpu.