Vezmu to s laskavým dovolením od konce, nechť je stereotypní mustr recenzí polit ohnivou vodou změn. Kotouček Nobility servíruje sebevědomou, sehranou, originální a po všech stránkách zralou kapelu, která na ploše jen o píď větší než 20 minut názorně předvádí, co značí ono magické „mít co říci“. Šestice statečných v poli rozehrává rafinovanou a dotaženou hru, po jejímž shlédnutí nelze než říci: „fajn, kluci, kdy bude deska?“, napálit tam devět blesků a jít se rochňat v blátivém podzimu.

Než tak učiním, dovolte mi, abych lehce načrtl kádrový profil společenstva výtečných muzikantů FORREST JUMP. Jedná se o dalších z mnou milených sebranek, které se nebojí mísit a kombinovat a přitom dokáží držet vlastní tvář. Držet směr a přitom se nedržet vyšlapaných cestiček. Hudební nálož, vměstnaná do drážek Nobility kombinuje a) HC energii b) metalovou modernu (slovo nu-metal nechci používat, dnes už zní takřka pejorativně, což?) c) doom rockovou expresivitu a melodičnost.

Nyní detailněji. Z bodu a) odnáší si FORREST JUMP zejména vokální složku věci, kterou obhospodařuje Pepa Michálek. Výborné anglické frázování takřka beze stopy přízvuku, energický, hutný a srozumitelný křik, prošpikovaný řízným rapováním (a znovu, s rezervou, panstvo, s rezervou) a otřešničkovaný skvělým čistým zpěvem. Pro variabilitu muziky není lepšího základu. Ad b) pak Vlasťa Kos s fieldiovsky vyšponovanou basou a zatraceně vynalézavými linkami, které se rafinovaně podplétají pod kypící hmotou Nobility, aby z ničeho nic vyrazily ostrým brnknutím na šturm. Dále kytarové duo Ivko Vrána, Miroslav Kosa, které si rozmarně pohrává s efektíky, slajdy, vynalézavými sóly (někdo to rád KoRn, že?). Nikdy nenudí, vždy bezchybně probarvují tkaninu téhle desky novými a novými nápady. A v neposlední řadě spolupráce se světem mašinek, samplů a klávesových ploch, která, byť spartánská, je naprosto přiměřená a vynalézavá (pouze podivný „žesťový“ sampl v Big Pig Nobility zavání rozpačitostí). Ad c) potom skvělé refrény, které se z ostré a zasekávané matérie skladeb vynořují jako bájný Fénix z popela. Jsou plné emotivity, rozmáchlých melodických tahů a navíc jsou sochány naprosto přesvědčivě zaranžovanými sbory (či spíše vkusnými dvojhlasy). Vzletná Adelaide, paradiselostovsky chladný Frozen Fire - vstřebej inspiraci, ale přetav jí do svojské řeči. Tak sa hrá moderní muzika, mí drazí...

Zmíněné vlivy ani v nejmenším nenarušují kompaktní dojem z nahrávky, který jen podporuje výborný zvuk, promyšlená produkce (bicí Silvestra Müllera jsou kupříkladu zataženy do pozadí, ale právě tím dojem soudržnosti matroše vzrůstá), promyšlené a chytře zkomponované texty… Nezbývá než se znovu optat: „Kdy bude deska?“, devětkrát zahřmít a rochňíc se v bahně podzimu, těšit se tímto demo kotoučem jednoho z objevů letošní sezóny.