Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je skutečná radost poslouchat trýzeň v podání švédských EVERGREY. Tom Englund a jeho parta se na minulé desce „Hymns For The Broken“ vrátili ke svým kořenům, respektive k odkazu své nejslavnější trojice desek, a emocemi nabitý power metal se opět rozezněl naplno v zešeřelé, mlžné krajině věčné šedi. Jak to jen tihle Švédové dělají, že i po dvou dekádách jejich koncept stále funguje?
Eglund nikdy neztratil schopnost psaní hitových melodií, avšak jejich začlenění do trýznivého, teskného hávu je činí jedinečnými a zcela charakteristickými. Svůj podíl na tom má i návrat Henrika Danhaga již na minulém albu, který společně s Jonasem Ekdahlem kapelu na čas opustil. Poohlížení se po „Recreation Day“ je citelné, přesto je novinka svá a v diskografii rozeznatelná.
Pomalý, přesto na ostrých rifech postavený úvod s charakteristickým zpěvem v doprovodu dětského sboru nastolí správnou atmosféru pro nadcházející hodinku. Na „Passing Through“ se rozezní klávesy páně Zandera v nezvyklé elektro poloze. Není to poprvé, přesto je to zajímavé osvěžení. Jinak je tato svižná skladba esencí EVERGREY již od jejich počátků, chytlavý refrén nevyjímaje. Podobných kousků je na albu více a je radost je poslouchat („Astray“, „My Allied Ocean“, „The Lonely Monarch“). Přes celých jedenáct skladeb se nenajde slabého či hluchého místa na vyplnění stopáže. „The Impossible“ je na piano doprovázená balada, utrápená, depresivní, tíživá. Tohle Tom Englund umí. Občas si říkám, jestli si před komponováním nedává „brainstorming“ v podobě dokumentů o mrtvých dětech a opuštěných zvířatech.
Největší hit alba se objeví až v jeho druhé půli, skrytý pod jménem „In Orbit“. Už to ani není jejich charakteristická depresivní hudba, je to takové hezky chytlavé, skoro až pop-metalové. Na album to však zapadá výborně. Jde o duet Toma a Floor Jansen, která je nyní v metalové kariéře na svém vrcholu. Dle hesla „Kuj Floor, dokud je žhavá“ je třeba její vokál natáhnout i do EVERGREY, kde až dosud ženský element zastávala Carina Englund. Ona tam nicméně Carina svůj prostor také dostala, ve skladbě „The Paradox Of The Flame“, která je sama o sobě mnohem působivější a emotivnější než „Floořina hitovka“, a doprovodný videoklip je po vizuální stránce skutečně podařený, severská krajina, hra se světlem; doporučuji.
„Hymns For The Broken“ bylo příjemné zjištění o návratu EVERGREY ze šedi průměrnosti do šedi melancholie. „The Storm Within“ je vyváženější a obsahuje v sobě všechny podoby kapely z posledních dvou dekád. Současně je i přístupnější a vcelku rychle odkryje své karty. To kvalitu však nesnižuje a nadprůměr nad současnou scénou si EVERGREY drží bez větší námahy.
1. Distance
2. Passing Through
3. Someday
4. Astray
5. The Impossible
6. My Allied Ocean
7. In Orbit
8. The Lonely Monarch
9. The Paradox of the Flame
10. Disconnect
11. The Storm Within
Pro mě není na desce slabého místa, zvuk si kapela ponechala jako na Hymns For The Broken, zatěžkaný, krásně hevíkový, s perfektními bicími, basou, která je všude slyšet. Některé songy jsou tady vyloženě návykové, navíc oproti minulé desce se kapela pustila opět do rychlejšího tempa. Chlad, deprese, krásné refrény a zpěvy obecně, super tah angažovat Floor Jansen, nápadité aranže kláves, velice propracovaná deska, kdy i po x posleších mám co objevovat a obdivovat, Evergrey v životní formě.
Per "Hellbutcher" Gustavsson to má teď rozjeté hned na několika frontách. NIFELHEIM definitivně(?) na odpočinku, ale oheň old school metalu musí hořet dál! Tentokrát v dřevně doomovém a pochopitelně i patřičně ortodoxním stylu. Berte nebo nechte být!
Naprosto neotesaný kus dřeva. Devět skladeb, třicet minut. ABYSMAL WINDS čerpají z pozdnějších INCANTATION nebo AUTOPSY, když se zaměřují na jejich nekomplikovanou a primitivnější stránku. Dřevní OSDM bez přidané hodnoty jen pro ty nejskalnější z vás.
Mladá hardcorová krev z bělehradského panelákova. Poctivá riffařina, velmi solidní instrumentace a hlavně papiňák natlakovaný naprosto nespoutanou energií, která vás vystřelí z bot.
Kanadský progrockový tvůrce RICK MILLER už má na kontě celou řadu ceněných alb a i tentokrát je to vydařený kousek, ze kterého občas hodně voní příjemný odér starých časů největší slávy PINK FLOYD. Ladnou estetiku tento umělec opravdu umí.
One-man projekt finského vousáče sice zavání určitou nedotažeností z důvodu absence kolektivní „diskuse“. Budiž mu odpuštěno za solidní death/doom, za povedené melodie a za ponurou atmosféru, která se line celou deskou.
Marika po dvou koncertech v O2 vydává po téměř čtvrtstoletí novou písničku. Plynule navazuje na svoji osmdesátkovou tvorbu, byť samozřejmě zní naprosto současně, je pompézní a prostě skvělá. Stejně jako nezaměnitelný hlas. Tak rychle něco dlouhohrajícího!
Death metal a žlutý kříž v modrém poli. To často znamená spolehlivost, tradici a přísné dodržování žánrových norem. V sestavě DARKENED nalezneme hned několik starých známých kozáků, kteří doručili poctivou, barevnou (i dost melodickou) OSDM kolekci.