Společné turné EPICA a POWERWOLF zní jako docela logický krok. Zřejmě ani jedna kapela by větší sál sama o sobě nevyprodala. Společnými silami tak do nového karlínského koncertního sálu nahnali okolo tří a půl tisíce lidí. Bylo tam skoro plno, v zadních řadách příjemně volno.

Pro mě to byla první návštěva koncertní síně Forum Karlín a byl jsem velmi mile překvapen. Sál je vybudován a navržen pro potřeby hudebních akcí se zaplněným hledištěm a intenzitou zvuku, co otřásá základy. Nemohu mluvit za jiné části sálu, dědkovsky jsem se postavil vedle zvukařů, ale i tak nepamatuji podobně zvukově kvalitní vystoupení (v žánru heavy metalu, samozřejmě).

Nekuřácké prostředí a fungující ventilace pak jen umocnilo celkově velmi dobrý dojem z celého areálu. Že bych ještě zvážil DREAM THEATER? Jediný škraloup tak bylo pozdní vpouštění do vnitřních útrob budovy. Návštěvníci koncertu, kteří se do nekonečné fronty řadili až pomalu u východu z metra, začátek koncertu stihnout nemohli. Navíc, kdyby venku bylo o třicet stupňů víc, asi by člověk prskal o trochu méně. Začátek a konec jednotlivých vystoupení byl pak skoro na minutu přesně.

První na řadu přišla mladá německá kapela BEYOND THE BLACK. K jejich stylu stačí říct, že za mikrofonem stojí dívčina, a že obě jejich alba produkoval Sascha Paeth. Není proto divu, že jako předkapela pro EPICU byli zcela na místě. Částečně citují jednu z hlavních hvězd večera, ve zbytku pak pokukují po NIGHTWISH a celé té melodické sebrance ze severu. V detailech snad někdy v recenzi, jejich živé vystoupení však bylo více než přesvědčivé a povedené. A ač samozřejmě měli svého „malého“ zvukaře, díky koncertní síni byla i předskupina zvukově čitelná. Čas měli jen na pár kousků, přesto živé provedení skladeb „Lost In Forever“, „In The Shadows“ nebo „Running To The Edge“ byl příjemný rozjezd večera.

Setlist: Lost In Forever, Hallelujah, In The Shadows, Shine And Shade, Running To The Edge

Krátká přestávka sloužila k menší přestavbě scény a odhalení futuristických kulis pro aktuální stylizaci EPICY. Intro „Eidola“ koncentrovalo pozornost od výčepů zpět k pódiu. Předem nutno podotknout, že ač nové album „The Holographic Principle“ kráčí ve stopách svých předchůdců bez výraznější obměny, naživo mě zahrané skladby oslovily mnohem více než staré kousky. Už jen rozjezd „Edge Of The Blade“ je pořádně ostrý a chytlavý bez přehnaného sborového doprovodu ze záznamu. Podobně i následná „A Phantasmic Parade“ fungovala výborně a nakonec i později odehraná oddechovka „Dancing In A Hurricane“. Ze starších věcí kapela vsadila na osvědčené kousky jako „Sensorium“ či „Sancta Terra“. Samozřejmě musela zaznít „Unchain Utopia“, která vždy dostatečně prověří hlasové schopnosti zpěvačky. Simča to tohoto večera dávala docela slušně. A když už škobrtla, bohatý doprovod ze záznamu to zachránil. To mi nicméně u kapel jako EPICA docela vadí. Mohutné sbory si mohu pustit na desce, naživo bych uvítal spíš nějakou střídmější verzi.

Z rekvizit na pódiu mě nejvíce pobavily pojízdné klávesy páně Janssena. Coen byl nejživější člen souboru a jeho poskakování, pobíhání a posílání si kláves z jednoho konce pódia na druhý bylo skutečně zábavné. Na koncertě EPICA jsem nebyl pár let, tak zde možná jen popisuji dobře známé kabaretní číslo. Nicméně onoho večera si zřejmě oba klávesáci práskli nějaký dobrý matroš, protože podobně se projevoval Falk Maria Schlegel z následné kapely.

A ještě jednou k nové desce. Skákavá „Beyond The Matrix“ se zařadila v setlistu až na předposlední místo a dle mého soudu nebude trvat dlouho a dostane se na čestné přídavkové místo. Koncertně je silná a chytlavá a odezvu u publika měla rozhodně větší než závěrečná, poněkud nudná „Consign To Oblivion“.

Setlist: Eidola, Edge of the Blade, A Phantasmic Parade, Sensorium, Divide and Conquer, The Essence of Silence, Ascension - Dream State Armageddon, Dancing in a Hurricane, Unchain Utopia, Sancta Terra, Beyond the Matrix, Consign to Oblivion

Během následující půlhodinové pauzy jsme mohli sledovat přestavbu futuristických kulis ve zbořenou katedrálu. Přední evropský odborník na německý power metal Louis tam čertužel onoho večera nebyl. Z poněkud méně zasvěcené pozice tak budu v textu pokračovat. Poslední počin POWERWOLF „Blessed & Possessed“ sice žádný zázrak není, naživo mě to nicméně bavilo. Stejnojmenný rozjezd, který následoval po stržení černého plátna před pódiem, jednoznačně ukázal, že většina publika směřovala právě na tuhle vlko-kostelní sebranku. „Army Of The Night“, „All You Can Bleed“ i další dvě věci z poslední desky fungovaly dobře. Největší odezva se pochopitelně dostávala při klasikách „Amen & Attack“ či „Sacred & Wild“. Vzhledem ke stále objemnější postavě Attily Dorna se o pohyb na pódiu museli postarat vlčí bratří a především zmíněný Falk Maria Schlegel. Attila velmi mile překvapil svým hlasovým projevem. Školený hlas byl poznat, v jeho osobě má tahle kapela skutečné zlato.

Co mě však neskutečně otravuje, jsou zpívánky s publikem. Je to snad specifikum německého metalu? Kolikrát už tuhle hovadinu člověk slyšel od Derise, Hansena, Sammeta. „Teď zařve levá polovina, teď pravá polovina, teď všichni! Skvělé, jste nejlepší publikum na světě!“ Kdo to vymyslel nevím, ale už by to mohlo přestat. POWERWOLF měli obrovský ohlas, vzhledem k profesionálnímu provedení i zasloužený, a Attila dojatě děkoval. U toho to ale mohlo skončit.

Dvojice přídavků „Sanctified With Dynamite“ a „In the Name of God“ zakončila povedený večer. Spojit obě kapely dohromady byl nakonec dobrý nápad. Osobně bych uvítal větší prostor pro Jansenovce, ale to je jen detail od jednoho z návštěvníků večera, který jsem si pracovně nazval „svátek metalového kýče“.

Setlist: Blessed & Possessed, Army of the Night, Amen & Attack, All You Can Bleed, Coleus Sanctus, Dead Boys Don´t Cry, Sacred & Wild, Armata Strigoi, Let There Be Night, Resurrection by Erection, Kreuzfeuer, Werewolves of Armenia, We Drink Your Blood, Lupus Dei, Sanctified With Dynamite, In the Name of God (Deus Vult)

Foto pouze ilustrativní.