Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nic na tom světě se nemá brát příliš vážně. Dokonce ani death metal ne. Ano, vidím zdvižené (pečlivě zastřižené) obočí našeho dočasně stávkujícího DM grófa Reapera, ale je to přesně tak. A jako empirický důkaz můžeme podávat debut severokarolínské úderky UNDRASK, která se po dvou bezejmenných EP rozhoupala k vysoustružení regulérní desky. Podle obalu by jeden tipoval heavy speed beroucí si na paškál Strážce galaxie, ale Američané mají jiný apetit.
A tím výjimečně nenarážím na tělesnou konstituci frontmana Stevea Wynna. I když u ní vlastně můžeme začít. Tenhle chrčící lidský donut má v sobě kouzlo lidí, kteří nejsou tlustí, ale krásně kulatí. Z jeho projevu, který rozhodně není v intencích žánru nějak výjimečný, srší nápadná uvolněnost a bezprostřednost, charakteristická pro projev celé téhle smečky, kterou baví pivo, zombie horor, fantasy, sci-fi… a samozřejmě death metal.
Přesněji řečeno (ano, jsem si vědom neklidného podupávání kolegy Reapera, který čeká na příležitost, aby mohl opustit sál a zdolat další pětitisícovku) melodický death metal severského střihu. Máte rádi pohanské vibrace AMON AMARTH, ale trochu vás štve jejich heroická stylizace a sebevykrádání? Taky se vám stýská po dobách, kdy IN FLAMES byli ještě zábavnou kapelou, u níž si death metalová drsnost podávala kliku s vytříbenou melodikou? Dejte si tracky jako „Primal Revelation“ či „Faceless Eyes“ a přivoňte tu povědomou vůni destilační „Colony“. UNDRASK mají podobně vášnivou zálibou v kloubení tvrdých laufů a neustále prozpěvující melodické kytary, které jako by nikdy nevyschla inspirace.
I když kostry skladeb na „Battle Through Time“ jsou zčásti velmi přímočaré, kytarové Darryl Dewitt / Erik Collier si se svými party vyhrají do sytosti. Nechybí heavy metalové dvojhlasy, ostře sekané deathové riffy, zábavné konflikty mezi rozzuřeným hoblování a melodickým kouzlením. UNDRASK mohou na první poslech působit jako generická záležitost, nad kterou pokrčíte rameny zařadíte do narvané kartotéky „dobře zahrané, stokrát slyšené“. Jenže pak zjistíte, že to chcete slyšet po sto první, po sto druhé a záhy už kvartet z Greensboro drží pevné místo v playlistu. Hladký drive, který tenhle kotouč nabírá s každým poslechem, je prostě návykový.
Kapela totiž ovládá přesně ten typ promyšleného „mám-na-salámismu“, který odděluje kapely zábavné od kapel zábavovkových. UNDRASK hrají podle známých not, ale hrají s ozbrojující upřímností a kompoziční i řemeslnou zručností, která zdaleka přesahuje čiré fanouškovství. Navíc v závěru alba se projevuje i jejich ambicióznější „já“. Taková „Final Right“ sotva urazí fanoušky seriózního technického death metalu. V její ostře sekané a proměnlivé matérii vynikne vedle živelného Wynnova vokálu i precizní basová práce Aarona Schimmela, který celé desce dodává hutnou soudržnost.
UNDRASK ovládají svoje smrtící řemeslo s jistotou. Pokud hledáte žánrovou obdobu heavy metalových bavičů GLORYHAMMER, neváhejte ani chvíli, naládujte laserový kanón a vzhůru na cestu časem!
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.