Kontrolní otázečka, soudruzi: ve kterém žánru můžete album nazvat podivným řecky znějícím slovem, řešit více než hodinu podstatu lidské existence, a navíc mezi songy propašovat pětiminutovou rozhlasovou minihru „Zdálo se mi, že jsem sám Vesmír“? Ano, správně, je to progresivní metal, jehož tři pilíře, jsou, jak známo tři: jsou to instrumentální dovednosti, kvalitní zpěvák a skladatelská obratnost.

Jsem opravdu rád, že na novince a v pořadí čtvrté desce řecké kapely NEED je můžeme najít všechny a stavbu drží opravdu festovně. „Hegaiamas: A Song for Freedom“ je pro mne první srážkou s touhle athénskou pěticí a musím konstatovat, že si je okamžitě řadím k nejzajímavějším žánrovým položkám poslední doby. Rovnou odmítám bláhové diskuse o tom, zda NEED přinášejí něco třeskutě nového. Ne, a popravdě, kdo by to v dnešním progu vlastně čekal?

NEED se svým hudebním výrazem jasně řadí k americké škole, když svou subtilní, niternou melodikou evokují FATES WARNING, citem pro vyklenuté bridge a vzdušné motivy DREAM THEATER a SAVATAGE, tvrdšími riffovými sekanci pak pro změnu SYMPHONY X. Učili se prostě u nejlepších a učili se pozorně. Devízou „Hegaiamas: A Song for Freedom“ není ani nepopiratelná řemeslná zručnost, ani pečlivé opisování rukopisu slavnějších jmen. NEED mají vzácný dar obejít se v hodinovém díle bez patosu, kýčovitých kudrlinek nebo nápadně hitových momentů. Jejich hudba plyne, meandruje, mění dynamiku a trpělivě rozehrává nosný motiv, který na začátku přednese působivý ženský vokál:

Try to breathe under the water
Try to live under no sky
Breathe the ashes, smoke and cinder
Bow to hegaiamas

Éterický nápěv se několikrát vrací, aby v závěrečné eponymní dvacetiminutové kládě absolvoval překrásnou sborově-orchestrální variaci a korunoval dojem, že NEED jsou trpěliví, pozorní a uměření aranžéři i skladatelé. Ačkoli se deska nemůže opřít o učebnicově chytlavé momenty, jejím hlavním kouzlem je trvalá podmanivost. Citlivé zasazení kláves, zvukomalebné kytarové vyhrávky, chytré vokální gradace a harmonie. „Hegaiamas: A Song for Freedom“ zní jako hebká kosmická ukolébavka, soustředěné rozjímání, které se v pravý čas umí rozvášnit do ostřejších power metalových výkřiků. Klíčovým faktorem je samozřejmě i projev zpěváka Jona V., který sebejistě kotví někde mezi Rayem Alderem a Zacharym Stevensem.

Vedle úvodní „Rememory“, která představí celkový setup kapely a její cit pro přirozené proměny nálad, z alba lehce vystupuje rozvichřená „Riverthane“ a následná osmiminutovka „Tilikum“, kterou ozdobí charismatický ženský vokální part. Závěrečná kompozice pak velmi chytře variuje všechny přednosti alba a funguje přesně tak, jak má na progovém albu fungovat závěrečný kolos – jako gradace a pointa.

Odpůrci teatrality se mohou jistě pozastavit nad předposledním kouskem I.O.T.A., který tvoří klavírní preludování a poměrně uhozený dialog mladé ženy a starého muže o jednom prapodivném snu. Některé momenty jsou vysloveně cheesy (strýček Albert už dávno prokázal, že ve vesmíru nejsou žádné přímé linie, OK), ale celkově tenhle sen o stvoření života ze světla, prachu a pocitů zapadá do nálady desky výtečně. Pro milovníky rozhlasových her mají NEED v rukávu ještě malý dovětek v samém závěru. Ne že bych z něj byl úplně moudrý, ale hlasový casting a faktor hraniční bizarnosti to znovu podrží. Navíc oslovování neznámého „veličenstva“, to k metalu patří stejně jako řetězy a koně.

I tyhle zvláštní výkyvy přispívají k tomu, že „Hegaiamas: A Song for Freedom“ nesplyne s davem, ale nabízí specifickou atmosféru a plnohodnotný zážitek. Pointa je jasná: máte-li potřebu prvotřídního progu, NEED is all you need. Dovolte mi odejít!