Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vo Zvolene majú v centre pekný renesančný zámok, oplatí sa tiež vyliezť nad mesto na Pustý hrad a dá sa vidieť i kadečo iného. Z mocných čias slovenského metalového UG by ste si odtiaľ mali pamätať technických DM umelcov UNCONCERN, drsne crossoverových MÄSO, možno aj experimentátorov WAYMANYKA SHASTRA a iste som na kadečo zabudol, ale budeme sa baviť o súčasnosti, ktorú od roku 2012 predstavujú PLASTERY. (Príbeh genézy tohto názvu, znejúceho trochu ako dávni UG bojovníci THE PLAKY, nájdete na ich stránke na Bandzone.)
Alfonzo di Brutale (vokály), Derrick O’Dell (gitara), Igor Mortis (gitara). Doktor Mucus (basgitara) a Etan D. Brain (bicie) si s nahrávkou „From A Dark Grave...“ na konto pripísali prvý štúdiový kus v štýle, ktorý tu bol skôr, než si týchto hudobníkov rodičia doviezli domov z pôrodnice. Desať skladieb sa nesie v duchu naozaj jednoduchého, povedzme „základného“ old school death metalu, pri ktorom som si hneď spomenul na začiatky slovenského kovu smrti pred vyše štvrťstoročím. Neveľmi komplikované, skôr úderné riffy, väčšinou rezké tempo od „umca-umca“ po náklepy, niekedy ťahavá, ponurejšia pasáž. Ucho z času na čas zachytí linku ako z 1. albumu ROOT, inokedy PLASTERY znejú až punkovo. Deathmetalovú hobľovačku z dávnych čias kapela tu a tam oživí sólom alebo melódiou.
Na úvod kariéry sa PLASTERY nepredstavujú ničím dych vyrážajúcim, potenciál na rozvíjanie však majú. Zaujme slušný, hoci jednodimenzionálny hlboký growl, hutný „domáci“ zvuk, ktorý staré časy ctí, ale našťastie nekopíruje, snaha spestriť tvorbu nejakými menej typickými nápadmi a aj tým, že v textoch (osem v angličtine, dva kratšie po slovensky) plných kostier, lebiek, mŕtvol a podobných rekvizít je cca toľko vážnosti ako v béčkových hororoch. Boduje aj pekne urobené CD-R. Martinskí BLOODCUT sa zatiaľ o pozíciu v domácom vintage OSDM potravnom reťazci triasť nemusia, ale o rok – dva môže byť kadečo inak.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.
Tato mladá švédská skupina v sobě nese esenci rockového pravěku 70. let stejně jako dravou razanci devadesátek a garage rockovou neurvalost. Občas i hitový potenciál, co mi připomněl pecky od THERAPY?. Výborné retro.
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.