Hodina pryč a přede mnou stále panensky čistá stránka. I když už to samozřejmě dávno vím, opětovně si v praxi ověřuji, že psát recenze na některá alba je kolikrát spíše smutnou a bezradnou nutností, u níž člověk ani necítí tu pravou pisatelskou „radost“. Jistě, vytahuji tím znovu na světlo staré známé hořekování na téma co napsat o desce, která po x-té kopíruje své předchůdce, ale co naplat, kdykoliv jsem si v poslední téměř desetiletce sedl k nové nahrávce kovaných heavymetalistů GRAVE DIGGER, bylo to vždy horší a horší. A nejinak tomu je i s „Healed By Metal“, již osmnáctým zásekem v diskografii německých hrobníků.

I třeba samotní AC/DC, kteří jsou v souvislosti s opisováním sebe sama zmiňováni možná nejčastěji ze všech, tak alespoň již od devadesátých let minulého století činí v poměrně dlouhých pauzách mezi jednotlivými alby. Ale GRAVE DIGGER ne, ti to do nás hrnou v plus mínus dvouletých pauzách hlava nehlava, takže už mají na kontě dokonce o jednu studiovou nahrávku více než třeba právě zmiňovaní Australané, kteří tu svou rockovou káru táhnou o nějakých deset let déle.

Co z toho plyne, je jasné. I z prostého srovnání výše zmíněného počtu alb na léta existence, když už jsme u toho, jakož i ze srovnání pomyslné světské slávy, vyplývá, že GRAVE DIGGER už nejspíš nenahrávají nic moc. A hle, ono je to skutečně tak…

„Healed By Metal“ rekapituluje všechny neduhy kapely ze zmíněných posledních deseti let a tam, kde by to třeba mohlo vypadat, že to tak ve skutečnosti není, to ještě pro jistotu zdůrazňuje. Kloudné nápady zde vlastně neexistují, použité riffy jeví známky opakovaného skupinového znásilnění a pohození v tmavém rohu heavymetalové márnice (kde je sice poslední dobou živo, ale do podobně temných míst rozhodně nikdo nechodí) a stručné a úsečné refrény, které by to měly vše korunovat, jsou úderné asi jako projev Gustáva Husáka v roce 1989. Zajímavá či neslyšená sóla, zajímavé či neslyšené melodie nebo alespoň nějaké to adrenalinové vzrušení, jež bylo poctivému heavy metalu vždycky nejvlastnější, nic z toho tady nehledejte, protože to tu zkrátka není (a už dlouho nebylo).

Ani snad nevyčnívají, ale spíš tak nějak z toho všeho balastu jen vykukují málem už tradiční tři jakžtakž poslouchatelné skladby (titulní „Healed By Metal“, „Hallelujah“ a závěrečná „Laughing With The Dead“ – ta navíc s alespoň částečným oprášením někdejších basových předností Jense Beckera), ovšem to dodávám už jen tak ze slušnosti, ne, že by to mělo něco zásadního na mém hodnocení „Healed By Metal“ měnit. A ačkoliv to tak podle titulku nového alba nevypadá, připadá mi, že GRAVE DIGGER by prospěla léčba čímkoliv jiným, jen ne (heavy) metalem.