Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do této desky jsem se snažil aktivně vposlouchat několik měsíců. Stále jsem z ní měl poměrně rozporuplné pocity, které se ani s dalším a dalším poslechem nemění. Přišla mně příliš mechanická, instrumentálně egocentrická a často nesevřená, až rozpadající se. Současně jsem si zamiloval několik míst, ke kterým vím, že se budu vracet. Většinou ale jde o fragmenty jednotlivých skladeb, nikoliv o skladby celé. Jakoby chtěl Tosin Abasi v každé skladbě ukázat zcela vše a všemi výrazovými prostředky. Miluji, když v první skladbě v druhé polovině „Arithmophobia“ začne kytara, která jakoby vypadla z pera Davida Tisa z EPHEL DUATH v období „The Painter´s Palette“. Ta skladbě ale od té doby do konce udělá ještě pět kotrmelců, které vždy zcela roztříští to, co bylo budováno.
Nová deska působí, jakoby bylo nepřeberně skvělých nápadů, které se musí všechny použít a sdrátovat dohromady. Celek tak působí jako obrovská a velmi divoce pestrá kytice poupat, které už nikdy nestačí rozkvést a to je škoda.
Jako milovník slapové techniky jsem vždy jásal, když slapovat začal kytarista, „The Madness Of Many“ mě tím zcela přehltila. Zvuk je díky tomu neosobní, příliš mechanický a neživelný. Druhá část desky provzdušňuje celek akustickými polohami, ale i zde se nemohu zbavit dojmu, že jde o univerzitní exibici technicky náročných cvičení. Chybí mi tu cit a smysl pro celek, který tu v minulosti byl.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.