NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do této desky jsem se snažil aktivně vposlouchat několik měsíců. Stále jsem z ní měl poměrně rozporuplné pocity, které se ani s dalším a dalším poslechem nemění. Přišla mně příliš mechanická, instrumentálně egocentrická a často nesevřená, až rozpadající se. Současně jsem si zamiloval několik míst, ke kterým vím, že se budu vracet. Většinou ale jde o fragmenty jednotlivých skladeb, nikoliv o skladby celé. Jakoby chtěl Tosin Abasi v každé skladbě ukázat zcela vše a všemi výrazovými prostředky. Miluji, když v první skladbě v druhé polovině „Arithmophobia“ začne kytara, která jakoby vypadla z pera Davida Tisa z EPHEL DUATH v období „The Painter´s Palette“. Ta skladbě ale od té doby do konce udělá ještě pět kotrmelců, které vždy zcela roztříští to, co bylo budováno.
Nová deska působí, jakoby bylo nepřeberně skvělých nápadů, které se musí všechny použít a sdrátovat dohromady. Celek tak působí jako obrovská a velmi divoce pestrá kytice poupat, které už nikdy nestačí rozkvést a to je škoda.
Jako milovník slapové techniky jsem vždy jásal, když slapovat začal kytarista, „The Madness Of Many“ mě tím zcela přehltila. Zvuk je díky tomu neosobní, příliš mechanický a neživelný. Druhá část desky provzdušňuje celek akustickými polohami, ale i zde se nemohu zbavit dojmu, že jde o univerzitní exibici technicky náročných cvičení. Chybí mi tu cit a smysl pro celek, který tu v minulosti byl.
7 / 10
Parrhesia (2022)
The Madness Of Many (2016)
The Joy Of Motion (2014)
Weightless (2011)
Wave Of Babies (singl) (2010)
Animals As Leaders (2009)
Souhlas s autorem recenze. Instrumentálně opět dechberoucí, jako celek ale nefunkční.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.