OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dneska tu po dlouhé době napíšeme článek na zkušebnové demo a to, jak víte, moc často neděláme. DECULTIVATE hrají něco mezi chaotickým hardcore a hodně zběsilým hardcorepunkem, který občas koketuje s až crustovými nebo grindovými polohami. Má to hodně neučesaný a špinavý, chce se mi dokonce říci vrcholně nekultivovaný, zvuk a právě u tohoto žánru je mi to jedno. Zvuková špína k tomu tak docela patří. Před nedávnem jsem viděl jejich první koncert a musím konstatovat, že tak nadšený z nějaké nové domácí kapely jsem už dlouho nebyl.
Stejně jako živě, i tady jsou hodně výrazné bicí a lehce udupané kytary, což tak trochu vychází i z toho, že Majo za bicími (současně také FLOWERS FOR WHORES) je bubeník, který si to nechce dělat jednoduché a zuřivost, se kterou s bicími nakládá, je naprosto signifikantní. DECULTIVATE jsou tak hodně o jeho instrumentálních schopnostech tvořit rytmický chaos, který i ve své zběsilosti nepostrádá punkový lauf, ženoucí nahrávku dopředu. Jakmile se zvolní a odpadne tlak bicích, jako ve skladbě „Hymna stromů“, přestává to s tímto zvukem a bez basy fungovat. Jedna osamocená kytara tu nedokáže vytvořit potřebnou bažinu, kterou by tato skladba potřebovala k tomu, aby vás pohřbila masivním zvukem.
Texty tradičně sociálně kritické, až fatalistickou formou namířené proti lidskému pokolení. Trochu zamrzí stejnost vokálu a to, jak hrubě je naskládán do instrumentálního základu. To jsou však jen malé drobky nespokojenosti u kapely, která je jednou z mála mladých nadějí domácí hardcoreové scény.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.