ARAKAIN slaví pětatřicítku, což je jednak jistě další významný milník, kterého parta kolem Jiřího Urbana dosáhla, ovšem rovněž je to okamžik, kdy se musela sama sebe zeptat, jak jsme vlastně ty naše kulatiny ještě neslavili? Všemožné vzpomínky na bohatou historii, účinkování nejrůznějších hostů na čele s hostem z nejmilejších, a sice Lucií Bílou, či koncert se symfonickým orchestrem, to vše už tu v různých formách v minulosti bylo. Jak tedy fanoušky při podobné příležitosti znovu zaujmout a zároveň se neopakovat?

Řekl bych, že tuhle otázku ARAKAIN vyřešil znovu mazácky a s přehledem sobě vlastním. V celkem patnácti českých městech se na jaře letošního roku objevil (a stále ještě objevuje) vždy na dva po sobě jdoucí večery, z nichž ten první pojal bilančně poprvé v historii kapely čistě v „unplugged“ duchu, a druhý pak po vzoru tři roky starého a úspěšného „Thrash Tour“, tedy striktním uvedením výhradně thrashového materiálu z prvních dvou alb kapely. Jinými slovy, menu slavnostních večerů muselo všem příznivcům kapely jistě znít v uších lákavě.

Pátek bez šťávy jen zdánlivý

První večer zastávky celého „XXXV Double Tour“ v chodské metropoli začal s drobným zpožděním před poměrně důstojnou návštěvou, byť k vyprodání mělo místní kulturní středisko ještě daleko. Předskakující ANACREON zahráli zhruba hodinku, z níž bylo především cítit, že tady jde o víc než jen prostou radost z hraní, koneckonců nefalšované bubenické sólo zhruba uprostřed setu, u nějž se bubeník tvářil, jakože právě hraje před sedmdesátitisícovým davem, to se u předkapely jen tak nevidí. Na druhou stanu ale kapela, která je zřetelně inspirovaná staršími NIGHTWISH, zahrála moc sympaticky, když předvedla několik zajímavých melodických nápadů a skladeb („Na hraně osudu“, „Na doraz!“) a velmi jistou a hlasově výraznou zpěvačku Veroniku Zelníčkovou.

ARAKAIN poté nastoupil podpořen smyčcovou trojicí STRING LADIES a samozřejmě v sedě, jak si to ostatně protokol „unplugged“ žádá. V nových úpravách (takových, jaké ještě vlastně nezažily) zazněl výběr dvaceti skladeb z širokého repertoáru kapely, z nichž každá ve své nové podobně nabrala jiného výrazu. Na původně pomalých skladbách, bez výraznějšího příspěvku elektrických kytar, to téměř nebylo poznat („Chtěl bych ti říct“), ale většinou dotčené kusy doznaly ve výsledném obraze znatelného posunu směrem k větší barevnosti a jemnějšímu vyznění. Až na úplné výjimky, které vlastně zněly úplně stejně, přestože byly akusticky podané („Prázdnej kout“), to pak znamenalo perfektní koncertní poslyšenou, jíž dámy ze STRING LADIES jednoznačně přidaly na efektu. Poděkování, s nímž se s námi ARAKAIN rozloučil těsně před půlnocí, bylo civilně milé a příjemné a bylo poznat, že ten večer potěšili nejenom účinkující publikum, ale i obráceně.

Setlist: Farao, Špatný dny, Karavana slibů, Prázdnej kout, Marylin, Nikdy se nevzdávej, Forrest Gump, Chtěl bych ti říct, Paganini, Ztráty a nálezy, Půl století, Černý koně, Nenávidím, Strom života, Ďábelská hra, Zapomeň, Princess, Strážnej anděl, Slečna závist, Apage Satanas

Sobota = 95 let metalu

Symbolika oslavy kulatého výročí existence v sobotu neminula ani obě předkapely, jež si v letošním roce shodně připomínají třicátý křížek, tedy o pět míň, než hlavní hvězdy, ovšem jinak podobně úctyhodné číslo. Oběma předskakujícím bylo navíc společné, že na někdejší léta slávy v revolučních a těsně porevolučních časech dnes už jen těžko navazují, a přestože existují, občas hrají a někdy dokonce i vydávají desku, už to zkrátka zdaleka není takové jako kdysi.

Prvním z nich byl svého času výstavní kousek západočeského black metalu, plzeňská FATA MORGANA. Ta v současné době poněkud znásobila svojí aktivitu a krom oslav tří desítek let ve znamení „Hraběte Konráda“ se rovněž věnuje předloni vydané albové novince „Devět bran“, což se logicky promítlo do hracího listu („Dračí krev“, „Pavučina smrti“, „V prach se obrátíš“). Zazněly ovšem i léty prověřené tutovky („Nad rakví“, „Doktor Mengele“, „Kremace ďábla“ či „Sexuální degustátor“), které spolu s tradiční „horor“ show, předváděnou celou kapelou na pódiu, znamenaly jistotu výborné zábavy, kterou kolikrát čekáte od hlavní kapely večera a ne jen předskokanů.

Druhými oslavenci se stali pražští thrashoví nestoři KRYPTOR, kteří poslední nové autorské album paradoxně vydali už před dlouhými třiadvaceti léty, což se, s ohledem na číslovku v jejich výročí, může zdát ještě o to paradoxnější. Znovu v překopané sestavě, než když jsem je viděl naposledy, v níž si místa podrželi jen Michal Roháček a dirigent toho všeho, Filip Robovski, a tentokráte s poněkud výstavnějším setem, který byl sice prošpikován pověstnými monology „Philla“, ale zato nekončil kolovrátkem „Rychlost vítězí“ a natáhl se téměř na hodinu, což především chybělo některým minulým koncertům kapely. Při podobné příležitosti bych si nicméně dokázal představit ještě bohatší playlist, ovšem to by KRYPTOR nesměli být „jen“ předskokany, jak jsem už zmínil. I podruhé tedy příjemné nostalgické vzpomínání na dobu, kdy se u nás „kalila ocel“.

A stejné období na závěr odprezentovali i ti ten večer nejdůležitější, totiž znovu ARAKAIN, tentokráte ovšem ve stoje, s řádně rozkročenými nohama a roztočenou vrtulí vlasů (která kapele, krom bubeníka Lukáše Doksanského, v porovnání s publikem stále ještě neřídne). Thrashový setlist, jak už jsem naznačil, navázal na úspěch totožné akce před třemi léty, a při pohledu na kooperující kapelu na pódiu a rozvášněný dav dole pod ním bylo zřejmé, proč že tomu tak bylo. Skladby z obou prvních alb skupiny („Thrash The Trash“ a „Schizofrenie“, pokud by někdo zcela zásadní náhodou nevěděl), tedy ze zlatého období thrash metalu, jsou skutečně významnými milníky československého metalu vůbec, a tak každé jejich živé provedení, k němuž dochází skutečně jen sporadicky, zkrátka znamená mimořádnou událost.

Přehled zařazených skladeb byl samozřejmě podobný tomu minulému, navíc tentokráte zazněla „311. peruť“, kterou jsme posledně, myslím, všichni oplakali, a na úplný závěr tak trochu nekoncepční „Gladiátor“, který ovšem určitě nikomu nevadil (byť do jisté míry zabíral místo těm několika málo kouskům, na něž nedošlo, namátkou třeba „Štvanice“). Zvuk byl podobně jako v pátek perfektní, světelné přítmí téhle thrashové události dodávalo ještě symboličtějšího a důstojnějšího vzezření a musím říct, že v některých okamžicích jsem vnímal naprosto unikátní symbiózu mezi umělci a jejich posluchači, jakoby přímo ve vzduchu viselo, že všichni jsou téměř jedním jediným společně dýchajícím organismem, nakolik to fyzicky nebylo možné. Škoda jen jakéhosi incidentu v „kotli“, u nějž následně musela asistovat policie, protože přesně takový okamžik v popsané atmosféře na parket vůbec, ale vůbec nepatřil.

Takto tedy ARAKAIN v Domažlicích oslavil pětatřicítku, a to způsobem, řekl bych, velmi zdařilým, kdy musel potěšit všechny svoje fanoušky, bez rozdílu upřednostňovaného období jeho tvorby. Kéž by mu podobné nasazení a entuziasmus vydržel i do dalších let, kdy ho čeká ještě další spousta metalové „práce“. Koneckonců, do umělecké padesátky, kterou už také občas někdo slaví, mu přece jen zbývá ještě další pořádná porce let.

Setlist: Thrash The Trash, Strážci času, Ne! (Jdi a zabíjej!), Šeherezád, Ku-klux-klan, Gilotina, Teror, Kamennej anděl, Orion, Amadeus, Šakal, Schizofrenie, 311. peruť, Pán bouře, Antikrist, Proč, Gladiátor