TEETH - The Will of Hate
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po dvoch rokoch sa s novým albumom vo februári vrátili reaktivovaní nemeckí PYOGENESIS. „A Kingdom To Disappear“ je druhou nahrávkou po reunione a zároveň je pokračovaním plánovanej trilógie o pre kapelu zaujímavých momentoch 19. storočia so zvláštnym prihliadnutím na dejiny nemeckých krajín. Zdá sa, že po rokoch opäť zvážneli, keď sa od tém smrti a zármutku z úvodu existencie postupne posunuli k civilnejším, neraz priam citovým záležitostiam, až kým sa na skoro desať rokov neodmlčali. A tak ako minule, aj teraz sa im podarilo stvoriť až nákazlivo chytľavé skladby, v ktorých si opäť nerobia ťažkú hlavu s tým, či sú dostatočne seriózne metaloví, prípadne vysoko umelecky hodnotní.
PYOGENESIS tentokrát pripravili intro, sedem pesničiek a záverečnú skoro 14-minútovú „epopeju“ „Everlasting Pain“, v ktorej vystriedajú námety na tri skladby, jednu divokú, druhú melancholickú a tretiu uvoľnene oddychovú. A klasickejšie kusy sú tiež podľa zhruba podobného modelu, traja Nemci a jeden Angličan nemajú problém zaryčať deväťdesiatkový death metal s nabrúsenými gitarami a hutným spodkom – najlepšie príklady v „Every Man For Himself And God Against All“ (námetom je príbeh Kaspara Hausera, „chlapca – záhady“) a „Blaze, My Northern Flame“, ktorý preskočí do melodického punku/alternatívneho rocku a k atmosférickým náladám. Nehovoriac o tom, že niektoré pasáže v „Everlasting Pain“ by obstáli aj ako detské uspávanky. Máme tu teda tvrdý metal s drsnými vokálmi, aj pohodové melódie s čistým spevom, divokosť aj uvoľnenie. „New Helvetia“ je akustická balada o európskej kolónii v Kalifornii v 1. polovici 19. storočia (nebola to žiadna idyla, obzvlášť nie pre domorodých „zamestnancov“), takisto skôr pohodovým pohladením je „That’s When Everybody Gets Hurt“, nasledujúca po bojovne optimistickej „We (1848)“. U mňa týmto albumom PYOGENESIS potvrdili, že ich návrat bol dobrý nápad, a perličkou pre tých, čo v 90. rokoch radi tancovali, môže byť, že spomínaný Angličan Gizz Butt (inak ENGLISH DOGS) hrával aj v THE PRODIGY.
8 / 10
A Kingdom To Disappear (2017)
A Century In The Curse Of Time (2015)
She Makes Me Wish I Had a Gun (2002)
Mono... Or Will It Ever Be The Way It Used to Be (1998)
Unpop (1997)
Twinaleblood (1995)
Sweet X-Rated Nothings (1994)
Na moj vkus trosku privelky mačkopes
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.