Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do této desky jsem se snažil vposlouchat několik měsíců a mám stále pocit, že se mi to nepodařilo. Pořád mi v hlavě hlodal červík, že to jsou přece králové epileptického metalu, a ti by přece slabé album nenatočili. Zvláště, když k tomu připojili zprávu, že jde o album rozlučkové. Tahle závěrečná deska je vlastně jen takovou rekapitulací toho, co se stalo. Nedosahuje však ani neurvalosti prvních desek, ani negeneruje melodické hitovky typu „Milk Lizard“. Vlastně marně už několik měsíců hledám bod, o který bych se na albu opřel a následně se k němu rád vracel. Taková skladba tu prostě není.
Deska pěkně shrnuje všechny polohy THE DILLINGER ESCAPE PLAN, ale nejde nikam dál. Jakoby se na ni dostaly béčkové skladby, které se vždy o chlup nevešly na některou z minulých desek. Nevěřím, že tomu tak skutečně je, ale rozhodně to působí podobným dojmem. Jakoby kapela už zpracovala všechna témata, která se byla k dispozici, a skutečně došla na konec cesty. Neustálá recyklace by tu nedávala smysl. Konec v takovém případě chápu jako to nejlepší řešení, které se nabízí. A případné pokračování v projektech typu THE BLACK QUEEN a GIRAFFE TANGUE ORCHESTRA beru jako velmi zajímavý příslib do budoucna.
6 / 10
Dissociation (2016)
On Of Us Is The Killer (2013)
Option Paralysis (2010)
Ire Works (2007)
Plagiarism (EP) (2006)
Miss Machine (2004)
Irony Is A Dead Scene (EP) (2002)
The Dillinger Escape Plan (reedice) (2000)
Calculating Infinity (1999)
Under The Running Board (EP) (1998)
The Dillinger Escape Plan (EP) (1997)
Vydáno: 2016
Vydavatel: Party Smasher, Cooking Vinyl
Stopáž: 50:07
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
