Když cituji, tak sebe: „Když to vezmu kolem a kolem, moc se těším, co se bude dít, až Australané zvládnou lépe formu, obsah totiž sedí,“ psal jsem v roce 2005 po vyslechnutí debutu Australanů VOYAGER, který hodně rozverně kloubil všechno možné od speed metalu, přes progresivní rock, osmdestákové synťáky až po techno. Co že se bude dít? Inu, „Ghost Mile“ se bude dít. Šesté album kapelu z Perthu zastihuje v životní formě. Už nejsou tak rozvrkočení jako na starších nahrávkách, o to lépe si ale jejich excentrická hitová formule naroubovaná na progové základy sedla. „Ghost Mile“ je album se sladkým podtónem retro melancholie, která probleskuje nejen z táhlých a štkavých výšek Daniela Estrina, ale i z jeho líbivých klavírních rejstříků, kterými podkládá jednotlivé skladby. Vypůjčím si citát z jedné netové diskuse: VOYAGER znějí jako DURAN DURAN, kdyby byli metalovou kapelou. A podobně jako jeho autor to myslím jako velký kompliment.

Úvodní triumvirát skladeb se nese v duchu vkusného a nadýchaného progu, který se opírá o silné refrény, dobrou produkci a hutné aranže, v nichž vyniká sehranost kapely. Pokud bych měl k něčemu na „Ghost Mile“ adresovat slova pochyb, bylo by to snad až příliš přecukrovaný začátek: hezky se to poslouchá, ale třeba text „Misery Is Only Company“ teče jako luční med, milovníci sluníčkového optimismu se zase můžou pohoupat u refrénu „Lifeline“. Je to příjemné, je to plynulé, ale snad trochu příliš prchavé.

Lehké zaujetí v nefalšovanou fascinaci láme „The Fragile Serene“ s nádherně frázovanými slokami, které podbarvuje nabručená kytara. Ostře sekané riffy v naléhavých refrénech tentokrát šplhají vysoko – přístupný, přitom pestrý a podmanivý prog s osobností. Bublající klavír zpěvné „To The Riverside“ proklestí cestu hard rockově pulzující rytmice eponymní skladby, která dostává nahrávku do vrcholných obrátek. Nelineární, pestrá skladba, ve které VOYAGER dávají zavzpomínat stylový eklekticismus raných nahrávek, zároveň vše vygradují do intenzivních sonických hradeb, jež na lebku Devina Townsenda přičarují zpět vlasy. Bez náznaku ironie – i blast beat pod melodickými linkami přesně sedí do blyštivého prog-metalového projektilu, který za chvíli exploduje v hitovce alba „What a Wonderful Day“. Jako by se australské parno protlo s rozjásanou náladou nejlepších desek WALTARI: skočný rytmus, djentová rytmika a melodický motiv, který se zasekne hluboko do tkáně.

V „Disconnected“ se VOYAGER prezentují opět jako serióznější, usedlejší progová kapela, ale strojově chladná vibrace songu přidává další položku do palety početných nálad. Perlu si Australané schovávají až na samý závěr. Osmdesátkový dech synťáků, nádherně kypící klavír a láskyplně přimhouřený popěvek, groovy kopáková gradace – „This Gentle Earth (1981)“ je malý vybroušený masterpiece, další z početných důkazů toho, jak současný prog drží krok s trendem nostalgického oživování osmé dekády minulého století. Propletený vícehlas, deklamující „I´ve never felt so alien“, vyznívá jako pravý opak textu. Málokdy se člověk na nějaké desce cítí tak doma a dobře.

Šansoniérské intro závěrečné “As the City Takes the Night“ podrží zasněnou náladu, ale VOYAGER jí posléze výrazně našlehají slapovou basou, trhaným riffem a zrychlujícím tepem bicích. Estrin vypláče ve výškách poslední refrény a „Ghost Mile“ se příjemně rozplyne v tichu. Aby za chvíli člověka fatálně přitáhla znovu na svůj začátek.

S neobyčejným vkusem poskládané album nabízí user friendly metal plný tučných emocí a nezapomenutelných momentů. Předpokládám, že v žánrovém top 10 se VOYAGER bez problémů ohřejí do konce roku. Pokud vás to táhne k LEPROUS či HAKEN, dejte „Ghost Mile“ šanci. Nebudete litovat.