SKYCLAD jsem, přiznávám, uložil po odchodu Martina Walkyiera (snad pod vlivem dojmu jakési jeho „nenahraditelnosti“) k ledu, přestože jsem prvnímu albu, které po tomto bolestivém okamžiku v dějinách kapely vyšlo („A Semblance Of Normality“), ze stejného důvodu vlastně ani nevěnoval pozornost. Sluchu jsem dopřál až jeho mizernému následovníku „In The… All Together“ v roce 2009, který mne paradoxně utvrdil o správnosti mého dřívějšího rozhodnutí.

A co bylo dál? Jakoby si „nekvalit“ uvedeného albového zápisu byli vědomi i samotní SKYCLAD, kteří se následně na velmi dlouhou dobu studiově odmlčeli a s další řadovou nahrávkou přicházejí až letos. Nebýt však výtečného singlu „Change Is Coming“, musím znovu s pravdou ven, asi by mne i tato skutečnost nechala chladným. S nespornými kvalitami zmíněného kousku jsem se nicméně i já rozhodl sáhnout po nových SKYCLAD, zavzpomínat spolu s nimi, jaké to bývalo v dobách jejich největší slávy, a samozřejmě to celé také pěkně porovnat a vyhodnotit.

K mému milému překvapení tak poslouchám album, které slyšitelně připomíná kvality, jimiž se skupina z anglického Newcastle Upon Tyne mohla kdysi chlubit. Veledůležitou roli v tom samozřejmě hraje muž za mikrofonem. Kevin Ridley je jistě lepší zpěvák, než byl jeho předchůdce, to ostatně nebylo a není žádné tajemství, a jakmile se vnitřně definitivně smíříte s tím, že Martin Walkyier už ve SKYCLAD prostě není, začne vám jeho projev na pozadí kapelního folk metalu přece jen lahodit. To je důležitý moment a myslím, že teprve „Forward Into The Past“ o tom poprvé (i se svými kvalitami samozřejmě, protože ty v tom hrají také důležitou roli) svědčí veřejně a se vší rozhodností.

Slovní ekvilibristiku, jíž předváděl již dvakrát vzpomínaný bývalý vokalista a zároveň autor veškerých textů skupiny, budeme v drážkách alba hledat marně, to je tak jisté, jak jistý a ojedinělý byl i psaný projev malého velkého anglického poety. Na druhou stranu se ale v současných textech nekoná žádný propadák, a jak dokazuje třeba právě zmíněný singl („It´s still the same old story, resources grab and go, a fight for territory, to maintain the status quo“), z výzvy plnícího pera vychází kapela s pozdviženou tváří a nechává za sebou rýmy, které rozhodně neurazí a tak nějak k té folkové kovařině sympaticky sedí.

A to neméně důležité, totiž muziku, si nechávám na konec. Jak už jsem naznačil, je zjevné, že dlouhá nahrávací pauza SKYCLAD nesmírně prospěla. Na „Forward Into The Past“ působí odpočatě, aktivně a přímo srší spoustou pozitivní energie, což se odráží ve velmi vyrovnaném hracím listu, plném krásných melodických folk/metalových kousků. Skoro jako kdyby se kapela otáčela ke své bohaté minulosti, rámované zlatými devadesátými léty minulého století, a s pokorou se jim vyznávala. Vždyť jak jinak si také vysvětlit už jen samotný název alba („Kupředu do minulosti“) nebo jeho obal, evokující tu samou éru a ve svém provedení na hony vzdálený svým dvěma starším sourozencům z nového tisíciletí.

Skutečně, kam jeden na albu sáhne, tam se (téměř všude) blyští výborný nápad přetavený do kovového hávu s patřičným vkladem neodmyslitelné violistky Georginy Biddle. Jako v úvodním, téměř thrashovém kousku „State Of The Union Now“, neseném na vzdušném riffu, gradujícím ve vypjatém refrénu a odlehčeném patřičnou melodickou pauzičkou. Hitovku „Change Is Coming“, kterou jsem už vychválil (a která je asi nejsilnější věcí na albu), vynechme a hleďme dál, protože je toho opravdu hodně ke slyšení. Kouzelně vymalované „Starstruck?“ a „A Heavy Price To Pay“, procítěné a melodicky velmi načechrané „Words Fail Me“ a „The Queen Of The Moors“ se zřetelně silnými ústředními motivy, naopak striktně přímočarý titulní kus anebo do obyčejných rockových končin sahající „Borderline“.

Vybere si opravdu každý a nejvíc ze všech fanoušek pravých a nezapomenutelných SKYCLAD, které teď už naštěstí nemusíme jen vyzývat z dávné minulosti.