Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rakouský label Napalm Records se v poslední době rozhodl sklízet javorový sirup po kýblech. Jak jinak si vysvětlit, že v rozmezí několika týdnů vydal alba dvou kanadských heavy/power metalových kapel, v jejichž čele stojí žena. Pokus o poslech prvního z nich ukončila moje skreč ve třetím setu. KOBRA AND THE LOTUS je prapodivný marketingový hybrid – vydavatelství pase v zásadě tuctovou metalovou kapelu převlečenou do hávu atraktivního především pro věčně nasrané a podmračené teenagery, kteří rádi dávají najevo prefabrikované pohrdání světem. Ze stupidních textů si občas dělají legraci dokonce i její zastánci.
Podobný osud potkal i krajiny UNLEASH THE ARCHERS, když před dvěma lety vydali desku "Time Stands Stills". Ta sice našla v kruhu power metalistů zastání, ale nad absurdními texty se drbali na hlavě i jinak shovívaví posluchači. S novinkou "Apex" se situace částečně mění. Kapela vsadila na konzistentní fantasy koncept inspirovaný podle všeho Hrou o trůny a navzdory trochu legračním malůvkám ve tvářích, které prezentuje v klipu, působí stylizace poměrně seriózním dojmem (v intencích žánru, samozřejmě). Co ale ohromí hned v prvních vteřinách, je zvuk a produkce vzešlá z osvědčených dánských Hansen Studios. Skvěle poskládaný nástup nástrojů, stupňovaný atak bicích a... moment? Tohle nezní jako power metalová betonová tvárnice, kterou vám někdo dělem vystřelil do zvukovodu! Napalm Records a dynamický rozsah snesitelných 9? OK. Perfektně čitelné detaily, prostorný, vzdušný, ale stále patřičně ostrý sound, který vám umožňí kochat se instrumentálními kudrlinkami i v natlakovaných pasážích.
Příjemné zaujetí zvukem popravdě trochu převládá nad samotnou hudební náplní otevíráku "Awakening", ačkoli ani ta není nijak ostudná. Trhaný power metalový lauf se dovolává kultu SYMPHONY X, ale UNLEASH THE ARCHERS rozhodně nepatří k nejrazantnějším kapelám na trhu. Postupem času je to táhne k odlehčenějšímu projevu s dominantní souhrou dvou kytar a vzletnými refrény i sborovými halekačkami. Vyšponovaný vokál Brittney Hayes je příjemný, stylový, byť trochu generický - rozhodně nemá specifickou barvu ani emoční náboj, který by ho zásadně lišil od zástupu metalových vokalistek. Brittney umí přidat na síle, ale podobně jako celé kapele se jí daří tam, kde se naopak nechá unášet vzdušnějšími, uvolněnějšími a zpěvnějšími momenty. I dkyž by v té chvíli mohli UNLEASH THE ARCHERS čelit nadšení, že jsou kanadskou kopírkou IRON MAIDEN s ženskou tváří v čele, "Coward´s Way" či eponymní "Apex" nabízí nakažlivou esenci heavy metalu. Silné melodie, kytarové výšivky, hravé činely, zajímavé rytmické zlomy. Nic nového pod sluncem, prostě poctivé kovotepectví.
Hledání výrazu, který by kapelu odlišil od zástupu jiných, je samozřejmě refrénem "Apexu", který nabízí všechna podstatná žánrová klišé včetně vracejících se falzetových výkřiků a deklamovaného pokřiku "ten thousands against one" (tzv. heroická přesilovka). Tenhle nerovný poměr odpovídá i počtu svojských nápadů, které Kanaďané přinášejí. A nutno říct, že když se k tomu přidá lehká monotónnost nesmylně natahované "False Walls" či ploché "Earth and Ashes", dostaví se lehké pochyby, zda se s "Apex" vlastně zahazovat. Naštěstí jsou tu i výživnější kousky jako singlová rodová očista "Cleanse the Bloodlines" s naléhavě natahovaným refrénem, šlapavý kvapík "Matriarch" a především závěrečná eponymní hymna, které dokonce probouzejí lehké naděje, že až se UNLEASH THE ARCHERS přeberou tou hromadou inspirací, mohli by objevit i něco, co je výrazněji odliší od davu souvěrců.
Šance jsou možná deset tisíc ku jedné, ale tuhle kapelu není radno podceňovat. Sice neohromí, ale má schopnost si posluchače přímočaře získat na svou stranu. A nejen tím, že za mikrofonem sympaticky prosazuje ryzí matriarchát.
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.