Fronty, fronty, fronty. Naštěstí se hejbaj. První, co vidím po vystání té první, jsou -123 MINUT, kteří se zhruba před rokem po více jak šesti letech spánku vrátili na koncertní prkna. A je se na co dívat i co poslouchat. Sehranost této blues/jazz rockové trojky jakoby za tu dobu neztratila nic ze své pověsti. Od nich utíkám na další trio. Tentokráte na Fullmoon scénu. ŽEN jsou ryze ženská banda, která v sobě kloubí synthové zvuky typické pro space rock a indie rock, místy lehce zamotanější rytmy. Zvuk je trochu špinavější a slitější, ale možná je to účel. Za chorvatskýma holkama je plátno s projekcí, kde se míjej základní geometrický tvary i barevné psychedelické abstraktní výjevy. Jsem tu asi dvacet minut, ale asi dnes potřebuji něco uchopitelnějšího.

To mi dopřává crossover, zvaný ANDROID ASTEROID. Mísí se tu rap, jazz, downtempo a chillová nálada. Melancholická zasněnost hlasu Annamárii d’Almeidy. Někdo říkal, že byla v Superstar, ale to mě nějak minulo. Někde jsem zaregistroval kapelu THE BROWNIES, kde famózně vystřihla pár mých oblíbených šansonů od EDITH PIAF. ANDROID ASTEROID táhne hlasově hlavně ona, to sladké rapování mi to vlastně trochu kazí. Mimoto si parádní rytmika hraje kdykoliv je příležitost, ale základ neuhýbá ze groovu jenž způsobuje, že se mimoděk neustále pohupuji do rytmu. Pro mě jedno z nejpříjemnějších překvapení první den. Jak muzikantsky, tak citlivostí a atmosférou.

Když jsem viděl připravovat scénu pro projekt WILLIAM CLOSE AND THE EARTH HARP & LENKA MORÁVKOVÁ AND BOHEMIAN CRISTAL INSTRUMENT, říkal jsem si, co tohle bude za podivnost. Ze scény se táhnout struny upevněné na druhé straně za konstrukci železáren. Má to snad nějakých třicet metrů. Vedle nich zprava stojí nástroj, který připomíná skleněné tyče a na druhé straně obrovitánský nakloněný pult plný podivných plošek. Koukám do programu, abych se poučil. To strunné je Earth Harp, tedy nějaký typ harfy a to druhé, ukuté v novoborských sklárnách se jmenuje Bohemian Cristal Instrument. Oba nástroje jsou unikátní a existuje jen jeden exponát. Dobrá hrňte to do mě.

Koncertní set pak je opravdu zážitek. Close na nástroje hraje tak, že hladí struny, které vydávají zvuk, jakoby někdo lehce zbustroval violu a dodal zvuku majestátní odér chrámových varhan. Vypadá u toho jako pavouk laskající své sítě. Když spustí skleněný nástroj, nemohu se zbavit dojmu, že se na něj hraje způsobem ještě zvláštnějším. Tyče se musí zvláštním způsobem hladit, aby vydávaly zvuky podobné hraní na skleničky. U toho hlazení skleněných tubusů je asociace s honěním péra naprosto nabízející se. Koncert jako takový je ale zážitkem tak silným, že uhasínají veškeré dřívější snahy stihnout cokoliv jiného, jako například podívat se, v jaké kondici se nacházejí třeba TATA BOJS. Hraje se všelicos. Od Beetovena, přes sólo na další zvláštní nástroj, kterému Close říká „drum cloud“, až po popové nebo filmové melodie.

Po tomto mi i KVĚTY, jenž řádí o scénu vedle, přijdou jako trochu okoukaná nuda a dlouho nevydržím ani u největší indie-rockové popiny IMAGINE DRAGONS. Nemám pocit, že zažívám něco dramaticky vzrušujícího, ačkoliv mají parádní světelnou show, projekce a hrají rádiový hitovky jako „Radioactive“, „Believer“ nebo aktuální klipovkou „Thunder“, se kterou set začínají. Trochu v jejich setu nechápu nejnudněji přestavěnou cover verzi skladby „Forever Young“ od ALPHAVILLE – možná jen, aby si lidé zazpívali skladbu, kterou zná každý, druhým coverem je pak „Song 2“ od BLUR, který funguje mnohem lépe, třeba i proto, že při něm zřejmě poprvé stagedivuje fanoušek, kterého si živelný a neustále pohybující se zpěvák Daniel Reynolds vytáhnul z publika. Po nich konec. Vrcholem dne zůstávají divnonástroje kolem Willa Close.