Pravda, není lepší dopolední rozcvičky, nežli té thrashové, obzvláště jste-li právě na Brutal Assaultu. Tu čtvrteční obstarala děvčata z NERVOSA a byl to vskutku klepec jako hrom. Ne, že by trojice předváděla něco zásadního, ale thrash metal v jejím podání měl zkrátka mimořádnou jiskru, energii a také vyzývavé podání, a to zdaleka ne proto, že šlo o něžná pohlaví. Snad právě naopak, novicka Luana Dametto za bicími se dokonce neustále tvářila, jakože je jí to všechno úplně putna nebo že jí to dokonce obtěžuje, a při tom dokázala tak svižně nakládat. Zvýšenému následné zájmu o produkty Brazilek u „merch“ stánku jsem se proto poté ani trochu nedivil.

 

 

 

 

Ale užuž byl čas se v parném poledni vrátit před hlavní stage, kde to rozbalila INSANIA, mající na kontě čerstvé a ze všech stran oprávněně chválené nové album „Na počátku byl spam“. I její set byl na výbornou, byť prostor pod pódiem poněkud prořídl a naslouchali především zasvěcení. Z novinky zazněly zhruba čtyři skladby, Poly se mezitím řádně pomodlil a na základě výborného dojmu z toho všeho si troufám tvrdit, že teprve podzimní klubové turné ukáže to úplně nejlepší z brněnské hydry. Josefovský set byl ovšem rovněž skvělý. (Louis)

 

 

 

 

 

 

Kapela, u které jsem kroutil hlavou, cože to na Brutal Assaultu dělá, tedy WAR FOR WAR. Tohle by bylo špatné i před patnácti lety. Klávesové rejstříky z počátku devadesátek, vokální model kráska a zvíře, kytarista v gumovkách, zpěvačka jakoby přesně nevěděla, jak se k mikrofonu postavit, riffovačky jak z učňáku a pokus o industriální smyčky. Dohromady nefungující pelmel a pominu-li kapely, při kterých se strhla deštivá smršť, také nejméně lidí pod scénou, a nedivím se tomu. Jakoby Brutal Assaultu najednou spadnul řetěz.

 

 

 

 

FALLUJAH pro mě platili za jednu z nejočekávanějších kapel festivalu. Viděl jsem je živě naposledy před třemi roky a zanechali tenkrát velmi dobrý dojem. Mnohavrstevnatý death metal, ve kterém se střídají technické elementy i atmosférické tlumiče, ani tentokrát nezklamal. Alex Hofmann přestal vypadat jako klouček, co jezdí v sousedství na skejtu, a diktuje parádním způsobem. Radost pak byla sledovat jak kytarové i basové výšivky v brnkacích pasážích, které směřovaly někam směrem k CYNIC, tak hutné valivé pasáže, odkazující k brutálnějšímu death metalu ve stylu CRYPTOPSY. Ti ostatně své mladší kolegy sledovali zezadu a začali se připravovat na stejné scéně hned po skončení FALLUJAH. 

 

 

 

 

 

Matt McGachy nastupuje na scénu se zdviženými pažemi a ten výjev za hřmění žesťového orchestrálního intra vypadá, jakoby ho někdo vystřihnul z Barbara Conana. Možná s tím souvisí i to, že kdykoliv ho vidím, vzpomenu si na Jamese Earla Jonese v roli hlavního záporáka. CRYPTOPSY jedou jako skvěle promazaný stroj, McGachy hraje svoji roli zvířete s mikrofonem naprosto bezkonkurenčně, máchá svojí nezaměnitelnou řepou na všechny strany a předvádí, jak si tahá střeva z dutiny břišní. Začátek patří skladbám „Crown of Horns“ a „Slit Your Guts“ a následují další skladby z více jak dvacet let starého alba „None So Vile“.

 

 

 

MISS MAY I po kanadské řezničině působí jako něco, co sem nepatří. Líbivé vyhrávky, zpěv na hraně řvaní a melodického zpěvu, spousta metalcore kids v prvních řadách. Díky nim sice na kapelu skáče prvních sedm řad, ale nějak mě to míjí. Ve stejné kategorii dokázali WHILE SHE SLEEPS zanechat mnohem silnější dojem. HAVOK by si zasloužili cenu za nejvysmátější kapelu dne. Dobrá nálada z téhle uvřískané thrashárny přímo cáká. Sestavu před dvěma lety posílil Nick Schendzielos, někdejší člen CEPHALIC CARNAGE a JOB FOR A COWBOY, a oproti jejich festivalovému vystoupení před třemi roky nakopává kapelu pro thrash metal velmi netradičním groovem, velmi často slapuje a koncert si užívá měrou vrchovatou. (RIP)

 

 

 

 

 

 

 

Sedím za Metalgate stage, píši si poznámky a registruji kolem sebe pohybující se SWANS. Jejich bubeník se byl podívat na hlavní scéně, kde právě řádí ruská ARKONA a vykulenýma očima popisuje, že na scéně řádí nějaká šílená ženština, do toho někdo za dětinských riffovaček píská na píšťalu a kapela je odděná v nějakých podivných hnědých kožených hadrech.

 

 

 

 

Celkem chápu, že se SWANS do podobné společnosti často nedostávají a tak je to pro ně něco nepochopitelného. Jejich koncert je opravdu něco jiného. Pánové ze SWANS mají košilky, na nohách lakýrky nebo koně a jejich principál vypadá, jakoby právě vylezl z nějakého močálu. Ostatně ten výjev skvěle koresponduje i s hudbou. Začátek jejich setu ověnčí gestem, které prý na koncertně zřejmě nikdy neudělal (vysekne krásného distingovaného paroháče) a pak se dává do díla. Začátek setu je hodně o budování atmosféry, při které všichni bez mrknutí oka sledují Giru a řídí se jeho povely. Blízko pódia při tom panuje atmosféra, jakoby byla kapela na nějaké životně důležité zkoušce. Jako správný dirigent věnuje čas každému členu svého ansámblu. Ty emoce a chemii mezi členy skupiny je velmi zajímavé sledovat zblízka. Nezažil jsem kapelu, kde by to fungovalo stejně jako u SWANS. Když Gira zpívá a máchá při tom rukama, vypadá to, jakoby řídil celý festival. Koncert je jednoznačně nejhlasitější na stanové scéně. Akustický tlak během prvních patnácti minut dosahuje hladiny, při které zvukaři musí stojany na mikrofony přigafovat k zemi, aby netancovaly svéhlavě po prostoru. Celkem by mě zajímalo, jaké pocity měli lidé, co tento koncert vydrželi až do konce v první řadě. Ještě zmíním THE GREAT OLD ONES, jenž hráli před SWANS, ti produkovali živě úmorně nudný black metal v kapucích o třech kytarách a basákem s originálně vypadajícím pádlem, dostal jsem zde zcela něco jiného, než jsem měl možnost ochutnávat ze studiové tvorby. (RIP)

 

 

 

 

 

 

 

 

NILE jsem shlédl poprvé v nové sestavě s Bradem Parrisem a Brianem Kingslandem a musím říct, že kapela nejen vypadala, ale i hrála v naprosté pohodě. Nechci samozřejmě hned úplně srovnávat s minulostí a vyvozovat z toho nějaké důsledky, ale tady bylo viditelné, jak moc si všichni společné hraní užívali. Ultimativní výkon George Kolliase snad ani netřeba komentovat, ten hovoří vždy sám za sebe, a tak byl celý set egyptologů vskutku mocným, byť poněkud kratším deathmetalovým zážitkem.

 

SAMAEL v mých uších tak trochu doplatili na elektrické bicí, s nimiž se nějak ne a ne potkat zvuk kytar i kláves, v němž se tak nedalo úplně orientovat. Jinak ovšem Švýcaři rozjeli perfektní rytmickou smršť, která mnohohlavé josefovské publikum rozvlnila široko daleko, až oči přecházely. Pozornost dozajista poutal energický druhý kytarista, krom bílé půlky obličeje kompletně v černém, včetně elegantních holínek a rukavic (sic!), u nichž mi nebylo úplně jasné, jak v nich může hrát. Když se navíc ještě začalo stmívat, působilo červené světýlko na jeho kytaře jako magnet, který k sobě neustále připoutával váš pohled. Zazněl i nový singl „Angel Of Wrath“, z nějž se toho ovšem o kvalitách nového alba „Hegemony“, přichystaného na letošní říjen, mnoho vyčíst nedalo. (Louis)   

Zopakujme si to isté, čo platí pri MADBALL - zažili ste niekedy slabý koncert HATEBREED? Neexistuje. A to som ich videl určite viac než desaťkrát - na veľkých festivaloch aj v malých kluboch. Jamey Jasta je jeden z najlepších frontmanov posledných 10 - 15 rokov. Fantastické, čo za hecovačky predvádzal aj pri ich treťom koncerte na Brutal Assaulte. Kapela valcovala ako vždy - presne ako dobre namazaný stroj. HATEBREED majú perfektne vyskladaný setlist - najväčšie nové pecky ako A.D., Looking Down The Barrel Of Today alebo Seven Enemies veľmi vkusne vystlané dlhoročnými hitovkami a vo finále odstrelený dekel s klasikami Destroy Everything a I Will Be Heard. Nesklamali, perfektne spríjemnili večer. A Jamey opäť raz sympaticky prízvukoval radosť z toho, na akom skvelom festivale sa opäť ocitli a s akými legendami sa striedajú na pódiu. Viackrát spomenul EMPEROR.

 

Ihsahn je už na Brutale ako doma. Jeho sólové koncerty boli ozdobou festivalu v minulosti, no návrat s EMPEROR, to je úplne iná liga. Dalo sa očakávať, že to bude parádny koncert. Videl som ich týždeň predtým na Wackene, z obrovskej diaľky (komu by sa chcelo zabárať v polmetrovom čierno-čiernom smradľavom blate), no stále ako na dlani vďaka mega-obrazovkám a titánskemu zvuku a veľmi som sa tešil do josefovskej pevnosti. Zimomriavky, slzy v očiach, radosť a nadšenie každého, kto aspoň okrajovo vnímal ten najlepší black metal v priebehu 90. rokov minulého storočia. Bolo to proste veľké. Oproti Wackenu nanešťastie menej výrazný sprievodný vokál Ihsahnovho švagra Einara Solberga, no aj napriek tomu veľmi solídny zvuk celého koncertu dal vyniknúť celému slávnemu smaragdovému klenotu spred dvadsiatich rokov - paradoxne ešte viac ako v jeho pôvodnej, štúdiovej podobe. Jeden z najsilnejších zážitkov zo všetkých Brutal Assaultov, na ktorých som kedy bol. A to ich už bolo trinásť.

 

 

 

 

 

 

 

 

SUFFOCATION na závěr v dešti, který po skončení OPETH nabral na intenzitě, to byla výzva i pro skalní fans této vyhlášené brutal deathové legendy. Jakožto člověk, který ji nikdy plně nedocenil, jsem šel dešťovým kapkám naproti a rozhodl se před pódiem vytrvat. A promočených ponožek a lehkého nachlazení jsem nelitoval ani náhodou. SUFFOCATION smetli všechno. Měli lahodný hlasitý zvuk, kde byl slyšitelný každičký detail, hráli s ohromným nasazením a jejich brutální nářez byl vysoustružený do milimetrové dokonalosti. Kevin Muller, jenž za mikrofonem nahradil Franka Mullena, možná nedosahuje osobitosti a charismatu frontmana SUFFOCATION, nicméně na faktu, že se jednalo o jedno z nejkouzelnějších deathmetalových vystoupení, co jsem kdy shlédl, to pranic nemění. (Hooya)

 

 

 

Moravským SIX DEGREES OF SEPARATION ve stanu ublížili jednak němečtí KMFDM, kteří před nimi nechutně přetáhli svůj hrací čas, a jednak přeboosterovaný zvuk, který v reprobednách ještě zřejmě zůstal viset z předcházejícího vystoupení. Zahráli proto pouhých šest kousků, mezi nimiž sázeli na stále ještě aktuální album „Simple“ či dlouho nehrané starší věci („Occam´s Razor“), a přestože ve finále znamenal jejich set příjemný zážitek (a zdaleka ne proto, že se při něm publikum mohlo schovat před venkovní dešťovou průtrží), odcházel jsem ze stanu poněkud roztrpčen.  

 

Náladu mi ale naštěstí zvedli charismatičtí řečtí rouhači ROTTING CHRIST, kteří už jen v lehkém deštíčku uzavírali druhý festivalový den. Bratři Tolisové jsou minimálně na posledních třech albech stále přístupnější řeckému folklóru a různému experimentálnímu přístupu k metalové věci, což z nich činí nesmírně sympatické těleso a o jeho živých vystoupeních to platí samozřejmě o to víc. Není se pak čemu divit, že jsem pak ještě dlouho do noci nemohl z hlavy dostat melodii závěrečné „Grandis Spiritus Diavolos“. (Louis)