Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dobrý bastard nespěchá. S recenzí ČAD jsem si chtěl počkat na dobu, kdy umlknou vášnivé debaty, zda je jejich nový brusný kotouč nejlepším slovenským albem všech dob a zda za popularitou kapely nestojí zlovolný slovenský humanista, havloid a samozvaný kardinál dobra z obrácené pyramidy Rudi Rus. A zatímco sociální sítě chrlily hejty i props jako divé svině, vystavoval jsem „Bastarda“ opakovaně testu vytrvalosti. Jakpak si ten karpatský lotr vedl?
Hromsky, nebudu se přetvařovat. V hudbě ČAD je přítomná příměs, které se strašně těžko odolává. Kdybych ji měl izolovat, tak třeba následovně. „Metal je šialenstvo a punk je špina. / Silný a neskrotený, jak divá sviňa.“ chrlí slabiky Pišta v songu „Metalové kladiva“. Jeden by se skoro ušklíbl. Tahle kapela rozhodně nesplňuje žánrová klišé o nemytých, nečesaných a nepoddajných rabiátech s pochybným životním stylem, přesto když se do toho svätojurské trio opře, nemá cenu řešit, co je stylizace a co je „real“. Prostě to zní a chutná jako tvrdá rána do palice. Vichřice z hor a nešizený těžký kov. ČAD si mohou brát do úst silácká klišé, stejně jim nikdy huba neztvrdne do zaťaté křeče. Člověk totiž skoro cítí šibalské cukání koutků, ale to paradoxně zážitku jenom pomáhá.
Nic moc neřešit, a přesto neznít stupidně – umění, které „Bastard“ dovádí k dokonalosti a maže tak rozpaky z předchozí řadovky, na níž hudební recept kapely začal působit lehce vyšeptale. ČAD uctívají úderný thrashový riff, punkový drive, usmolený rock’n‘rollový válec a jen občas si přizvou na pomoc líbivější melodii. Hutnou směs ještě vyztužuje bahnitý, těžkotonážní a patřičně dynamický zvuk, kterému dodal tvar renomovaný Daniel Bergstrand. „Bastard“ je jako bublající močál, který se rozlézá zvukovodem a pohlcuje vnitřek hlavy. Kytary se už v otvíráku „Štvaná zver“ toxicky převalují jako mlha nad blaty. Basiina rákoska brutálně kalí stojaté vody mokřadů. Valérovy ofenzivní, přitom virtuózní bicí ženou zdánlivě příliš těžkou hmotu kupředu rychlostí blesku, Pištovo frázování je agresivní a tentokrát i dokonale srozumitelné v každém rýmu. Nic, co by člověk neznal z předchozích desek, zároveň nic, co by člověk znovu a znovu nedocenil.
Přidanou hodnotou novinky oproti úctyhodnému grimoáru kapely jsou stále se lepšící texty. Nebudu nosit nadmuté mrtvoly do močálu a zdůrazňovat, jak obratně tepe kapela svoje příběhy z těch nejjednodušších ingrediencí. „Bastard“ je každopádně čistokrevné (sic!) textařské blaho. Jasně, to, že zenový sympaťák Pišta dovede znít tak frustrovaně a nasratě, že jeho opakovaný výkřik „tak poď“ budí podvědomou chuť položit prkenici na první pařez a vzít nohy na ramena, to víme. Způsob, jakým se valí dokonale zrytmizované a frázované sloky v lepkavém a dusivém „Močiaru“, nicméně navozuje pocity euforie. ČAD navzdory spojovací povídce z bookletu nenatočil klasické koncepční album, ale všechny položky „Bastarda“ váže podobný (existenční) pocit. Přehlížené, ponížené, utlačované a pod zem zahnané živly tu dostávají burácivý a hrdý hlas. Kapela mu dává různé podoby. Může to být sardonický úšklebek konzervám ve filipice „Satani“. Může to být zpověď outsidera v punkrockově nadlehčené vypalovačce „Na zlej strane“. Ale může to být až překvapivě naléhavé a doom metalově řezavé vyznání „Zlo som já“ nebo houpavý manifest vzpoury „Zlá burina“ s dokonale úderným refrénem:
Zlá burina, záporný hrdina, kameň, čo spoločnosť v topánke omína. Zhrbené chrbty a ruky od okov... Nesieme voľnosť do krajiny otrokov!
Je cítit, že album vznikalo v poměrně dlouhém časovém úseku, takže mu trochu chybí dokonalá semknutost "Ťažkého kovu". Na závěr nicméně všechno dokonale zaklapne. Valivá oslava pevného pouta mezi štajgry „V podzemí“ přejde ve sborový nápěvek sedmi karpatských trpaslíků a eponymní hymna stvrdí nerozborné pouto, které vzniká mezi lehce různorodými polohami desky. „Bastard“ je houževnatý zkurvysyn, nezlomený, hrdý, kličkující před podivnou dobou a jejími úskoky. Útočiště nachází v hloubi hvozdů a náruči hor, kam civilizace prosákne jen zřídka. A v tomhle romantickém útočišti taví svätojurští nad oprýskaným kotlíkem svůj lektvar zloby.
Vzniká čistá slitina toho nejlepšího, co metal a punk nabízí. ČAD nepotřebují, aby je někdo někam tlačil. Nemusí ani nic pracně předstírat. Nakonec je to vždycky mezi posluchačem a deskou. S radostí se opakovaně nechávám knockoutovat špinavou pěstí Bastarda Skály.
Jedu letos na Obscín s držákem, co pamatuje ten první. Je to starej zaťatej hudební srdcař, kterej z Obscene vždy odjíždí s novou nadílkou vinylů. Pouštím ČAD a po pár skladách slyším, tyvole „to je skoro dobrý jak TRAGEDY!“, sahá po ikonickém přirovnání, které jsem od něho nikdy neslyšel. Přikyvuji. Je to fakt pecka, zvuk se povedl fakt na výbornou! Když najíždí první nosný riff ve skladbách „Močiar“ nebo „Zlo som já“, je to hotová apokalypsa. ČAD nikdy nezněli tak temně. Texty mají méně slov, nejsou tu hitovky jako v minulosti byli například „Konflikty“, na druhou stranu jsou skladby vzácně vyrovnané. Některé části textů ve mně vyvolávají silné vjemy, když zazní „Už zase prší! Stúpajú hladiny.“ Je ta představa tak reálná, že cejtím, jak mě uprostřed lesa pohlcuje rašeliniště.
Příběh v bukletu je parádní, musím se přiznat, že jsem dříve četl a až poté poslouchal. Celkem rychle zjistíte, že jednotlivé skladby jsou (zřejmě) dolepeny trochu později, protože v nich cítíte témata skladeb trochu jinak, než jak to navazuje v příběhu alba. Nejde tedy o koncepční album v pravém slova smyslu, ale ta povídka je skvělá. Žil sem to s vámi!
6. září 2017
Louis
10 / 10
Až do "Bastarda" jsem, přiznávám, ČADu nevěnoval moc pozornosti. Buďto mi na nich nepřišlo nic zásadního anebo jsem to prostě jen neslyšel. Ovšem "Zkurvený karpatský bastard", mimochodem nádherně vyvedený na obalu celého alba, to je zcela jiné kafe. Geniální punk/HC/metalový kříženec, naprosto fascinujícím způsobem definující podstatu jednoduchého a přitom maximálně úderného riffu pro všechny právě vyjmenované hudební styly. K tomu si připočtěte správně údernou rytmiku a Pištův brutální hlasový projev a rázem tu máte kandidáta na album roku, třebaže "jen" od našich východních sousedů.
6. září 2017
Shnoff
8,5 / 10
Vlivem masivní PR masáže nemohli ČAD uniknout ani mně. "Čertova kovadlina" mě díky monotónnosti některých skladeb nepřesvědčila, ovšem "Bastard" už je jiná liga. Uvnitř betonových mantinelů velmi pestrá deska, která se zarývá pod kůži. A působí terapeuticky. Jistě znáte situaci, kdy zaslechnete v éteru nějakou stupidní melodii a nemůžete ji dostat z hlavy. Mě v tomto směru v posledním měsíci takto zakleli CHINASKI ("Venku je na nule, milujem minulé"). Donedávna jsem nevěděl, co s tím, než jsem narazil na lék - refrén z "Frustrovaný, dojebaný, nasratý" funguje naprosto spolehlivě. A takových je na albu většina. Zvláštní ocenění zasluhuje Pištův hrdelní vokální projev. Drtící a zároveň srozumitelný. Já když zařvu na děcka, půl hodiny nemůžu popadnout dech. Pišta vzal recept Barney Greenwaye ("More throat!") za svůj a já smekám. Kdyby na mě Pišta takto zahutoril z kazatelny, snad bych i uvěřil.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.