OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
AKERCOCKE strávili pod ľadom pekný rad rokov od vydania, na pomery kapely, mierne bezpohlavného „Antichrist-a". Nepresvedčivé živé video mi novinku ani neposunulo na môj hudobný radar. V dobe streamovanej hudby však už nie je problém dostať sa k čomukoľvek aktuálnemu, a tak som dal honosne pomenovanému dielu britských protagonistov kliknutím šancu. I dobre som spravil, nakoľko sa vo výsledku z toho u mňa vykľul osobný album roka, ktorý rozkopal aj inak slušnú novinku SATYRICON.
Aby som superlatívmi nešetril a nenechával si zásadné prehlásenia až na koniec, ku ktorému sa možno nedostanete, „Renaissance in Extremis" je pre mňa najlepším albumom AKERCOCKE. Ani zďaleka sa každému nepodarí usmerniť svoj kreatívny pretlak po rokoch absencie tým správnym smerom. Prinášať originálne veci v extrémnej muzike je ťažké a bude stále ťažšie a prekročiť tieň svojej legendy je pre zabehnuté skupiny ešte náročnejšie. K môjmu prekvapeniu to AKERCOCKE stopercentne zvládli.
Aby sme toto pochopili, nie je potrebné príliš dlhé a sústredené počúvanie, Briti do vás nasypú priehrštie originálnych hudobných nápadov od prvej sekundy a s patričnou blackmetalovou zúrivosťou. Najsilnejšou zbraňou kapely vždy bolo to, ako ľahko dokáže v skladbách prechádzať medzi tými najtvrdšími a extrémnymi partami do inštrumentálnych až atmosférických ekvilibristík. Toto je tentokrát posunuté na ďaleko vyššiu úroveň a podarilo sa vytvoriť ultimátny hudobný celok integrujúci najrôznejšie post žánre do black/death metalového rámca vo finálne rockovejšom zvuku.
Je to skoro nemožná kombinácia, ale pre mňa funguje ako na celkovej úrovni albumu, tak aj v mikroskopickej rovine rôznych nápadov v jednotlivých kompozíciách. Len taká drobnosť ako basové údery v piatej minúte úvodnej „Disappear", ktoré vám na kvalitnej hudobnej aparatúre zatrasú oknami, dodávajú finálnemu výsledku punc výnimočnosti. K tomu naozaj skvelé bicie a perkusie alebo sóla, v ktorých sa naozaj môžete topiť donekonečna. Všetko to pritom dáva zmysel a má svojskú atmosféru, ktorú je možné ľahko viazať na udalosti okolitého sveta.
AKERCOCKE sa tentokrát neboja na pozadí surovosti ísť do ďaleko mäkších vôd, miestami pripomínajúc posledné pokusy CODE. Na „Rennessaince In Extremis" mi imponuje vyváženie všetkých nástrojov a ani jeden nejde považovať za doplnok, ale plnohodnotný element, ktorý sa dá podrobne sledovať. Atypickým v tomto smere budú snáď len vokálne linky, hlavne tie čisté budú niekoho možno ťahať za uši, ja si to u tejto kapely ani inak neviem predstaviť. Jason Mendonça patrí u mňa k najlepším vokálnym chameleónom porovnateľný v expresívnosti snáď len s Aldrahnom.
Kvalitu albumu šperkujú už len originálne postupy, aké som nemal možnosť za tie dve dekády skúmania všelijakých hudobných podivností počuť. Rovnako tak dokonalý zvuk. Ak sa niekedy ako recenzenti pýtame, ako má vlastne vyzerať kvalitný posun v hudobnej tvorbe nejakej kapely, keď raz je to málo progresívne a inokedy zas brúsime do žánrových vôd, v ktorých dôjde k utopeniu. Prípad „Rennessaince In Extremis" môžem v tomto smere považovať za definíciu precedensu toho, ako taký vývoj vyzerať má.
„Renaissance in Extremis" je pre mňa najlepším albumom AKERCOCKE. Ani zďaleka sa každému schopní usmerniť svoj kreatívny pretlak po rokoch absencie tým správnym smerom. Prinášať originálne veci v extrémnej muzike je/bude stále ťažšie a prekročiť tieň svojej legendy je pre zabehnuté skupiny ešte ťažšie. K môjmu prekvapeniu to AKERCOCKE sto percentne zvládli.
9 / 10
Sam Loynes
- klávesy
David Gray
- bicie
Paul Scanlan
- gitary
Jason Mendonça
- gitary, vokály
Nathanael Underwood
- basgitara
1. Disappear
2. Unbound by Sin
3. Insentience
4. First to Leave the Funeral
5. Familiar Ghosts
6. A Final Glance Back Before Departing
7. One Chapter Closing for Another to Begin
8. Inner Sanctum
9. A Particularly Cold September
Renaissance in Extremis (2017)
Antichrist (2007)
Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone (2005)
Choronzon (2003)
The Goat Of Mendes (2001)
Rape Of The Bastard Nazarene (2000)
Vydáno: 2017
Vydavatel: Peaceville Records
Stopáž: 54:16
Dobrá deska, intenzivní přitom melodická, nabízí spoustu chytlavých sól (no budiž, i pár kousků "odnikud nikam" tam je), možná z hlediska žánrového ukotvení i přes letmé použití elektroniky lehce archaicky vyznívající, ale to mi nevadí. Ovšem chválit Mendoncu za širokou paletu zvuků, které je ze sebe schopen vypudit, je ošemetné, jelikož při některých jeho hrdelních projevech mi dost cukají koutky.
Navrat ako sa patri.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.