Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američané FULL OF HELL deskou „Trumpeting Ecstasy“ potvrzují svoji unikátní pozici na extrémní scéně. Spojení noisu, industriálu a grindcoru nikdy nebylo tak intenzivní. Na poslední desce dochází k explozivnímu spojení žánrů, které se utrhly ze řetězu a vzájemně spolu kopulují v nepředstavitelných polohách. Přímočarý rychlý grindcore, někdy říznutý i crustem, tu přechází v chaotické hardcorové jízdy, které překvapují agresivní zběsilostí v rytmice. Mezi tím protéká řeka té nejšpinavější noisové vazelíny, která nahrávku zahušťuje, jindy dopřává krátké zneklidňující přestávky v neutuchajících útocích na vaše uši, připomínající mezery mezi kulometnou salvou. Zcela nový rozměr v intenzitě instrumentálního masakru dodává hlas Dylana Walkera, který často balancuje na pomezí black metalového skřehotáku a toho nejintenzivnějšího screamu.
Mnoho skladeb má kolem jedné minuty. To jen znásobuje ten tlak, který přichází a odeznívá v grindcorových ničivých tsunami. Skladba „Trumpeting Ecstasy“ je výraznou odbočkou v rámci alba. Má asi nejindustriálnější podtón, velmi kontrastně z ní vykvétá ženský vokál a to na smetišti, které je asi tou největší špínou, jakou Kurt Ballou v poslední době na nějaké nahrávce udělal. CODE ORANGE jsou oproti tomu blýskavá mainstreamová bezpečná nahrávka. Bohužel jen v rámci zvuku. Oproti předchozímu materiálu se tu FULL OF HELL více přiklánějí ke klasickým grindovým postupům a méně experimentují, ale vůbec mi to nevadí. Stále je to mistrovsky ukovaný chaos, který má vysoké obrátky a intenzivně se zarývá do kůže.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.