Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američané FULL OF HELL deskou „Trumpeting Ecstasy“ potvrzují svoji unikátní pozici na extrémní scéně. Spojení noisu, industriálu a grindcoru nikdy nebylo tak intenzivní. Na poslední desce dochází k explozivnímu spojení žánrů, které se utrhly ze řetězu a vzájemně spolu kopulují v nepředstavitelných polohách. Přímočarý rychlý grindcore, někdy říznutý i crustem, tu přechází v chaotické hardcorové jízdy, které překvapují agresivní zběsilostí v rytmice. Mezi tím protéká řeka té nejšpinavější noisové vazelíny, která nahrávku zahušťuje, jindy dopřává krátké zneklidňující přestávky v neutuchajících útocích na vaše uši, připomínající mezery mezi kulometnou salvou. Zcela nový rozměr v intenzitě instrumentálního masakru dodává hlas Dylana Walkera, který často balancuje na pomezí black metalového skřehotáku a toho nejintenzivnějšího screamu.
Mnoho skladeb má kolem jedné minuty. To jen znásobuje ten tlak, který přichází a odeznívá v grindcorových ničivých tsunami. Skladba „Trumpeting Ecstasy“ je výraznou odbočkou v rámci alba. Má asi nejindustriálnější podtón, velmi kontrastně z ní vykvétá ženský vokál a to na smetišti, které je asi tou největší špínou, jakou Kurt Ballou v poslední době na nějaké nahrávce udělal. CODE ORANGE jsou oproti tomu blýskavá mainstreamová bezpečná nahrávka. Bohužel jen v rámci zvuku. Oproti předchozímu materiálu se tu FULL OF HELL více přiklánějí ke klasickým grindovým postupům a méně experimentují, ale vůbec mi to nevadí. Stále je to mistrovsky ukovaný chaos, který má vysoké obrátky a intenzivně se zarývá do kůže.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.