Když založíte kapelu a pojmenujete jí DER WEG EINER FREIHEIT, tak nějak logicky se od vás očekává, že budete hledět do propasti, zatímco propast bude hledět do vás. A pokud se jako stejnojmenný německý kvartet z Wurzburgu vrhnete na dráhu black metalových drtičů, název odvede kus práce za vás. Nikdo od vás nebude čekat hudbu plnou světla, lásky a optimismu. Temnota a bolest je to, co budete vzývat. Nazvat desku „Finisterre“ je v tomto ohledu samozřejmě jasná volba. Dílo zkázy dokonáno jest.

To je ale tak jediné jednoduché řešení, na které v souvislosti s DER WEG EINER FREIHEIT narazíte. Na povrchu to možná vypadá až moc okatě staromilské, ale stačí si pustit živá videa kapely a pochopíte, že Němci patří k nové žánrové krvi, pro kterou už staré konvence neplatí ve vší závaznosti. I když se dotýkají nejtemnějších stránek existence a jen zřídka uhýbají k odlehčeným shoegazovým polohám, tak typickým pro celou řadu jejich vrstevníků, hudba DER WEG EINER FREIHEIT působí naprosto současně a svěže, přitom není posluchačsky nijak extra vstřícná.  

Za osm let existence vydali Němci celkem čtyři alba, přičemž aktuální kotouč „Finisterre“ úsporně shrnuje největší sílu kapely – schopnost na poměrně rozmáchlé ploše spojit animální agresi, kompoziční komplexnost se sytými emocemi ve všech odstínech černé. DER WEG EINER FREIHEIT definuje agresivně zvuk kytar Nikity Kamprada a Nicolase Rausche, které chrlí stejně přesvědčivě špičaté black metalové riffy jako štkavé funebrální steny. Nikita obstarává i čistě skřehotavý vokál, který rodnou němčinu zhmotňuje na poměry žánru dost srozumitelně. Samozřejmě záleží, kolik lekcí Alles gute pro nihilisty máte za sebou…

V mnoha pasážích se projev kapely stáčí k melodičtější doomové naléhavosti, nicméně rytmika mu nikdy nedovolí strnout v lítosti. Srdcem kapely je především fenomenální bubeník Tobias Schuler. Tenhle týpek s vizáží a chováním flegmatického Lexe Luthora, který blast-beaty vypouští z konečků prstů jako Zeus blesky, dodává kapele ničivou majestátnost. Extrémní polohy u něj charakterizuje pestrá hra na činely, přechody nejsou nikdy jen do počtu. DER WEG EINER FREIHEIT díky němu duní jako tympány soudného dne.

„Finisterre“ vztyčuje před posluchači masivní mramorové sloupy hluku, bičované prudkými poryvy bezmoci a melancholie. Díky precizní produkci a ucházející dynamice se ale vrstevnatý sound neslívá do hromového burácení, ale umožňuje posluchači vychutnat si jemné nuance a čitelné nástoje. DER WEG EINER FREIHEIT je instrumentálně i kompozičně neobyčejně zralá kapela, což dokladuje i precizní dramaturgie – vděčný black metalový blizard úvodní šlehy „Aufbruch“ naředí až sadisticky nedějové intro „Ein Letzter Tanz“, skladby plné přesvědčivé vnitřní agonie, která po dvou minutách exploduje v křiklavé bolesti. První díl kompozice „Skepsis“ se zprvu zmítá v nelítostném sevření Schulerovy artilerie, aby se posléze otevřel doomovému nářku kytar, jež provází hromobití dvojkopáku a hromové exploze kotlů.

Nebe i peklo pro fandy staré školy black metalu přichází ve druhém díle „Skepse“, kde se otevřou stavidla zvichřených riffů a DER WEG EINER FREIHEIT vyrazí do tvrdé blackové ofenzivy. Všudypřítomnou sklíčenost opět zesílí pomalejší pasáže, do nichž kytary kvílí smuteční hrany. Skličující triumf završuje eponymní skladba, která jedenáct minut nekompromisně dusá po posledních zbytcích světla, aby vás v posledních minutách nechala vnitřně umírat společně za zvuku zádušních smyčců.

V projevu DER WEG EINER FREIHEIT se spojuje přesně ta míra neslitovnosti i rafinovanosti, která před osvědčené spojení black + metal před časem přišila módní nálepku „post“. Nepodbízivá, lepkavá jak podzimní chandra, ohlušující i propracovaná, taková je „Finisterre“. Stručně, jedna z žánrových desek roku. Nechte podzimní temnotu zavanout do svých křehkých příbytků.