Thrashmetalová událost roku. Vichřice, jež se měla prohnat moravskou metropolí. Trojice kapel, která nezávisle na sobě kopala na konci osmdesátých a začátku let devadesátých žánrovou ligu, se měla utkat v brněnském Sonu a očekávat ji měla plná hala.

Oplatilo se vyjet s předstihem, vždyť DEATH ANGEL měli začínat svůj set úderem sedmé hodiny. A tak tomu také bylo, žádná akademická čtvrthodinka. Thrasheři přece nejsou žádní akademici, jsou to poctiví soustružníci, a DEATH ANGEL není METALLICA nebo GUNS N´ ROSES, aby začali o několik hodin později a mohli si tím pádem přijít na své i opozdilci či masochisti, libující si v bolestech zad a trnutí nohou. Proč o tom vlastně píšu? Neb bych si jednou za život přál zažít. A to právě v tento den. Byl jsem totiž k mé nelibosti odkázán k osedlání čtyřkolého oře a nasměrován na D2, jež právě zažívá chvíle oprav a více než k zrychlení přesunu znamená pro řidiče studený pot na čele, procvičení zásoby vulgárních slov a několik nově vyrašených vrásek na čele. A co čert (nebo v tomto případě anděl) nechtěl, šestnáct kilometrů před Brnem, přesně v místě, kde se vozovka zužuje do jednoho pruhu, z nějž není úniku, jsem celý údajně energický výstup DEATH ANGEL vinou cizí dopravní nehody prostál v koloně. Při zkoumání setlistu, který k ilustraci předkládám, se díky absenci skladeb z mých oblíbených experimentátorských fošen („Act III“ a „Killing Season“) mé chmury částečně zmírnily, avšak příště nic neriskuji a pokud po vlastní ose a ne vlakem, tak jedině po staré cestě.

Setlist: Father Of Lies, The Dream Calls For Blood, Claws In So Deep, The Ultra-Violence, Throw To the Wolves, Mistress Of Pain, The Moth

Od ANNIHILATOR jsem očekával především příjemnou říznou jízdu technicky sehrané kapely, jež si je vědoma své nynější skladatelské formy a bude tak doživotně lovit v archivních složkách své tvorby. A jak jsem předpověděl, tak se také stalo. Jeff to nicméně měl všechno pod kontrolou, obstojně si poradil s rolí totálního frontmana a tedy krom zběsilého riffování a sólování stíhal i štěkat do mikrofonu, jak písně žádaly. Bohužel ho při tom často nebylo zřetelně slyšet a nabízí se otázka, nakolik jsou pravdivé zvěsti o jeho viróze (nikoliv té prezidentské), když se v některých fazích setu s podobným problémem potýkal i jistý Chuck Billy. Celkově jsem měl ze zvuku v moderním stánku Sono rozporuplné pocity a troufl bych si tvrdit, že diváci na módně vystavěných ochozech mnoho čitelného neslyšeli. Zpět však k ANNIHILATOR. Ti své skladby, opírající se hlavně o debut, odriffovali bez jakýchkoliv problémů a i díky neskrývanému nadšení doprovodných členů kapely ta hodinka v jejich společnosti utekla jako voda. Osobně jsem tajně doufal ve větší začlenění skladeb z „Never, Neverland“ (zazněla pouze „Phantasmagoria“, zatímco nepochopitelně chyběla „The Fun Palace“), ale což, nemůžu mít všechno. Mohl jsem taky stále stát někde na cestě a přijít o nervy definitivně.

Setlist: One To Kill, King Of the Kill, No Way Out, Set The World On Fire, W.T.Y.D., Phantasmagoria, Twisted Lobotomy, Alison Hell, Human Insecticide

Pokud jsem si při setu kanadských thrashers příjemně podupával, start oaklandských hvězd mě dostal do zcela jiných otáček. Stačily jim k tomu tři základní atributy: ohromná chuť hrát, hřmotný zvuk a píseň jako „Brotherhood Of The Snake“. Publikum radostně vstřebávalo dávku energie a okamžitě ji vydávalo řáděním v pitu. Koncert pelášil ve strhujícím tempu, vždyť také za vyvýšenou bubenickou artilerií sedící Gene Hoglan vytvářel v přímém přenosu se Stevem DiGiorgiem, poctivě střídajícím čtyřstrunný bezpražec za šestistrunný, představu o rytmické sekci snů. Také Alex Skolnick, pocitově zjevně velmi dobře naladěn a mužem za pultem výtečně ozvučen, prožíval velký den, sypal z rukávu jedno výstavní sólo za druhým, aniž by se čertil, když náhodou nebylo z jeho éry („Low“, „Urotsukidôji“, „Eyes of Wrath“) a Erik Peterson, skromný zakladatel kapely a velmistr riffu, s naprostým soustředěním vytesával všechny ty památné harmonie, jež TESTAMENT dostaly tam, kde momentálně je. Když totiž ústřední melodii „More Than Meets The Eye“ zpíval sborově celý sál, bylo při vší úctě k ostatním kapelám zřejmé, kdo že je dnes tím pověstným headlinerem.

Bylo velmi potěšující si ověřit, že jsem se ve své recenzi nemýlil. Nová deska prokázala kvality a všechny skladby (vedle titulní i „The Pale King“, „Stronghold“, „Centuries Of Suffering“) fungovaly zcela rovnocenně vedle letitých hitů, a pokud snad koncertu někde padal řetěz, tak jedině v sólových exhibicích, o něž se postupně podělil celý instrumentální ansámbl. Škoda, že se jako prostředek k vydýchání nezvolilo přehrání nějaké balady. Nepočítám-li tuto drobnost a již zmiňované částečné potlačení hrdla Chucka Billyho, byl tento výstavní set, zakončený zdrcujícím uragánem „Over The Wall“, prost slabších míst.

Setlist: Brotherhood Of the Snake, Rise Up, The Pale King, More Than Meets The Eye, Centuries Of Suffering Electric Crown, Into The Pit, Low, Stronghold, Throne Of Throns, Eyes Of Wrath, First Strike Is Deadly, Urotsukidôji , Souls Of Black, The New Order, Practice What You Preach, Over The Wall