KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bylo celkem nabíledni, že koncert u nás takřka neznámého ansámblu z daleké a veliké země příliš nepotáhne, o čemž velmi komorně zaplněné útroby malého prostoru na strahovském kopci hovořily jasnou řečí. Přesto však i navzdory tomuto počátečnímu handicapu se nakonec lednový sobotní večer nesl na veskrze příjemné vlně, což podepřel jednak velmi solidní výkon vystupujícího, tak nakonec i vděčné publikum, které dokázalo i ve skromném počtu poskytnout čínské skupině vřelou odezvu.
Obavy o dostatek prostoru pro početný orchestr vzaly při pohledu na účelně seskládané nástroje na miniaturní ploše pódia brzy za své. Horší už to bylo v některých momentech s ozvučením vrstevnaté hudby, kterou se WANG WEN prezentují. Jejich pohled na post-rock je v zásadě konzervativní a konvence ctící. Tento zdánlivě pasivní postoj se však snaží obrátit ve svůj prospěch prostřednictvím dlouhých a pestrým životem hýřících skladeb, na jejichž ploše se snaží aplikovat snad všechny postupy typické pro tento styl, jehož popularita gradovala někdy v době před 10 lety.
Číňané si však z tohoto faktu žádnou těžkou hlavu nedělají. Jejich hudba plyne velmi příjemně, je prostá jakýchkoliv lapačů trendů a tím pádem se pohybuje v naprostém bezčasí. Pečlivost a trpělivost při práci s gradací a náladami jednotlivých skladeb ruku v ruce nepředstíranou radostí z hraní, bez ohledu na prořídlé publikum, dokazují upřímnost počínání této sympatické kapely.
Její studiová tvorba se však oproti živé prezentaci vyznačuje o poznání jemnějšími rysy. V koncertním provedení jsme měli tu čest s poměrně ostře znějící hudbou, kterou zjemňovaly pouze polo-akustické pasáže a různé minimalistické mezihry. Když se však ozvaly elektrické kytary, z nichž jedna byla takřka permanentně „týrána“ smyčcem a poté i šroubovákem (!), byli jsme v tu ránu svědky solidní sonické masáže. V ní se však často ztrácely právě ony jemné nuance, ať už jde o četné dechové nástroje, či různé klávesové melodie na pozadí.
I navzdory občasnému zvukovému zaškobrtnutí vděčné publikum po zásluze odměnilo soustředěně hrající skupinu. Ta nás provedla svojí bohatou tvorbou, s pochopitelným důrazem na stále aktuální desku „Sweet Home, Go!“ z roku 2016, přičemž jsme v podobě jedné skladby dostali i malou ochutnávku ze slibovaného nového alba. Příslibů však bylo více, neboť očividně velmi pozitivně zaskočení hudebníci ohlásili brzký návrat do „našeho krásného města“. Pevně věřím, že v tom případě to bude i s o něco početnější diváckou kulisou. Bylo to totiž moc fajn.
Fotografie: RIP
Na rozdíl od kolegy Dalase nemám pocit, že čínští WANG WEN hrají konzervativní post-rock. Naopak. Oproti svým začátkům, kdy skladby měly určitou šablonovitost se WANG WEN rozvinuli do formy, která se snaží přistupovat k žánru svojsky a hledat vlastní cesty. V mnohém tomu pomáhají i nástroje a jejich použití. Vždyť hrát na kytaru šroubovákem, případně mít ve většině skladeb pevně zakomponovanou žesťovou sekci není v post-rocku zcela obvyklé. Ani druhý kytarista, snažící se vyloženě pašovat do post-rockové hudby funky a jazzové šmrdlačky není zcela standardní případ. V tomto ohledu mám WANG WEN zařazené mezi kapelami, které rozhodně nepatří mezi ty konvenční. Koncert byl v mnoha ohledech překvapující. Má největší iluze byla v tom, že jdu na kapelu, která ve své podstatě hraje jemnou atmosférickou až scénickou hudbu. Do těchto končin alespoň odkazuje poslední materiál. Naživo byl dojem mnohem tvrdší a průraznější, než bych si kdy představoval. Trochu očekávaná byla naprosto dokonalá role střídajících se žesťových nástrojů. Ta se přelévala od tvorby velmi hutných spodků, přes medové nosné melodie až po kudrlinky ve formě vysokého vibračního chvění. Dokonce se nakonec i pár lidí sešlo. Ještě než začal koncert, jsem měl pocit, že bude publikum hrát s kapelou přesilovku. To se naštěstí nestalo. Za mě rozhodně jeden z koncertů, na který se nezapomíná.
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.