OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Téměř přesně na chlup se po roce do brněnského multifunkčního Sona vrátila potulná hardcorová veselice zvaná Persistence Tour. Stejně jako v roce minulém se po strop zaplněná hala mohla těšit na nejzářivější hardcorová jména, tentokráte v čele s mocnými HATEBREED. Brněnský termín lákal o to víc, bylo těsně před volbami hlavy státu a člověk po těch tunách hnoje, valící se na něj ze všech stran, zkrátka potřeboval upustit páru. A kde jinde tak učinit, když ne v řádně upoceném mosh pitu, navíc, když byl čerstvě vyzbrojen příručkou „Ako udržať mosh?“ od těch nejpovolanějších slovenských moshers.
Do haly jsem se dostal zhruba v půli setu texaských thrasherů POWER TRIP. Tato formace funguje na scéně 10 let a za tu dobu stihla vydat dva dlouhohrající nosiče, již se obsahově dotýkají starobního thrashe z raného období SLAYER či SODOM. Přijde mi zvláštní, že jsou často házeni do škatulky k MUNICIPAL WASTE, starým S.O.D. a jiným thrash/crossoverovým vlkům.
Na ně totiž POWER TRIP ztrácí ve výrazu i v energii – jsou příliš zemití a málo street, hodně se upírají na rovnou rytmiku a střední tempo, což po čase stále stejného riffingu otupuje mé sluchovody. Navíc, když sólová kytara kvílí pod hradbou riffů neslyšena. O žádný průšvih se bezesporu nejednalo, nicméně loňská žánrová odbočka MUNICIPAL WASTE na mě zabrala podstatně lépe.
Po rozpačitém vystoupení na posledním ročníku Brutal Assaultu jsem byl na TERROR obzvlášť zvědavý. Tehdy jsem jejich zlobné hácéčko, plné křečovitých siláckých gest, navinulé agrese, kterou kolem sebe jako síru dštil nestřízlivý Scott Vogel, nemohl vydýchat. V Brně to ale bylo jiné. Jakoby se kapela toto počínání snažila odčinit.
TERROR vykopli svůj set svižně s „Keepers Of The Faith“ a okamžitě započali neřízenou párty. Jestliže doteď byli stagedivingeři střídmí, od této chvíle brali pódium útokem. Marné byly organizátorům zábrany. Koncert losangeleských se dostal do pořádných otáček, pod pódiem po celou dobu probíhala pravá chlapská fackovačka a kapela bez zbytečných prostojů chrlila jeden vál za druhým.
Scott Vogel se svými proslovy držel na uzdě a soustředil se na to podstatné – hulákalo a pobíhalo mu to jedna radost. A pokud snad byl v koncích s dechem, pospolitě vypomohlo publikum. Na závěr si k sobě přizval Roba Francessena (BORN FROM PAIN) a Kevina Stouta (INSANITY ALERT) a nejtvrdší a nejdivočejších set toho dne byl dokonán.
MADBALL po tomto tlakovém teroru zněli z počátku poměrně krotce, ale ledva se nezdolný Freddy Cricien, v ten večer oděn do slušivé flanelky, trošku zahřál, protáhnul svaly a rozběhal po postranní čáře, síly newyorských se velmi rychle vyrovnávaly. MADBALL do publika pumpovali své krátké buchary pěkně svižně a s potřebným nasazením. Zaznělo vše zásadní, tudíž nechyběly: „Look My Way“, „We The People“, „For My Enemies“, punkový výplach „Get Out“ či valivý buldozer „Born Strong“.
Neomylně vpřed kapelu popohánělo neskutečné hromobití Mikea Justiana a dunivá basa věčně zamračeného tlouštíka Hoyi. Ten se v samém závěru doslova utrhl z řetězu, když v závěrečné kolaboraci s TERROR odložil čtyřstrunku, aby s mikrákem v ruce odeřvali společně se Scottem a Freddym kultovku „Pride“. Ta byla krásná tečkou za strhujícím vystoupením a pádným důkazem o tom, že slogan „Hardcore Still Lives“ stále platí.
HATEBREED pojali své vystoupení ve velkém stylu. Stage zdobila obrovská plachta s logem a několik postranních s coverartem aktuální řadovky. Dále mezi fans prosakovaly zprávy o tom, že budou mít pódioví vetřelci stopku. A skutečně tomu tak bylo, nikterak to však neovlivnilo živočišnost jejich setu. HATEBREED válcovali jako obvykle – set složený s klasických protřelých pecek „I Will Be Hard“, „Destroy Everything“, „Honor Never Dies“ a „In Ashes They Shall Reap“ nemůže zklamat, navíc, když má kapela patřičně vytavené aparáty tak, aby měly jejich nástroje dostatečný tlak a zároveň neztratily nic ze své čitelnosti.
Jamey Jasta, učebnicový frontman, jehož pozitivní charisma je prudce nakažlivé, to měl pevně ve svých rukou, zvládal hecovat celou halu, rozdávat úsměvy, zatínal pěstičky a dokonce vykrývat ataky několika letících pivních kelímků. I toto Jamey přečkal s úsměvem a nenechal se tím vykolejit. Naopak se zachoval velmi empaticky k fanouškovi, který jako snad jediný porušil nepsanou dohodu o zákazu seskakování z pódia a doplatil na to strmým pádem přímo za zem, když na několik minut přerušil vystoupení a korigoval tak ošetření místního nešťastníka. Takové gesto v této zlobou sužované době obzvlášť potěšilo, a, jelikož k němu došlo v samém závěru setu, symbolicky a úspěšně uzavřelo brněnské shromáždění HC smetánky. Díky za něj a za rok na viděnou.
Foto: Ondra Ritchi Ryška
BRNO, Klub Sono - 24. 1. 2018
HATEBREED, MADBALL, TERROR, POWER TRIP, BORN FROM PAIN, BROKEN TEETH!, INSANITY ALERT
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.