Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
PESTILENCE, to je tá legenda svetového death metalu, ktorú jej tvorivý mozog a zakladateľ Patrick Mameli ukladá na večný odpočinok a opäť oživuje zrejme podľa toho, ako sa práve vyspí. Vznikla v Holandsku v roku 1986 a od roku 2016 beží jej už druhý reunion. Tentokrát v podobe medzinárodného zoskupenia, v ktorom na najnovšom Holanďana dopĺňa Venezuelčan Santiago Dobles na sólovej gitare, Slovinec Tilen Hudrap na base a Rumun Septimiu Hărşan na bicích. (Ešte aktuálnejšia zostava Venezuelčana vymenila za ďalšieho Rumuna Calina Paraschiva.) Všetci zúčastnení „nováčikovia“ majú za sebou účinkovanie u viacerých uznávaných pojmov od AGHORA po TESTAMENT a DISAVOWED, čo je na kvalitný album základ viac než dostatočný.
Kvalita, to je to slovo, ktoré „Hadeon“ vystihuje. V roku 2018 sú PESTILENCE rovnako dobrí a platní ako pred 25 a viac rokmi. Ak sa zo začiatku zdá, že sa nedeje nič nové alebo že nové veci si nezapamätáte na prvý šup, nemôže za to kapela. Za 25 rokov ste počuli toľko ďalších žánrovo aspoň zhruba príbuzných skladieb, že vám už nemá čo pripadať nové. Tu je trinástka kompozícií, z ktorých by sme sa pred štvrťstoročím poskladali, stali by sa kultovými klasikami a ani dnes nepôsobia ako nostalgický, prevarený old school. „Hadeon“ je plnohodnotný death metal podľa vzoru PESTILENCE, s Mameliho ohyzdným vokálom, gitarovou hrou a na jednej strane úderným, agresívnym, na strane druhej technicky prepracovaným podaním. Hutnosťou a divokosťou má blízko ku „Consuming...“ a „Testimony...“, je v ňom však aj odlesk „Spheres“. Nie že by tu boli nejaké vzdušné jazzové orgie, album je naopak dosť hutný, kopajúci kov smrti, viaceré disharmónie a psycho nálady sú však prepojeniami s týmto dávnym experimentom. Celkovo ma novinka baví a budem len rád, ak sa do živého old school setu, ktorý nás o pár dní čaká, dostanú aj vzorky z tvorby po roku 2000.
Podobně jako kolega Shnoff jsem i já "Hadeon" nazval slabším svého předchůdce, je to však jen zdálený omyl. Stále ještě nové album PESTILENCE si kvalitativně i stylově stojí stejně jako minulé "Obsideo", takže jde opět o velmi reprezentativní kov smrti na téma PESTILENCE. A nepodlazovat! Takových jsou tisíce. PESTILENCE jsou jen jedni.
29. dubna 2020
Shnoff
8 / 10
Je to jako TGV. Prosviští a je pryč. Ta ponávratová forma PESTILENCE je sinusoidní. Byť ty krajní meze jsou hodně ploché. V případě "Hadeon" jsme u spodní linie. Možná je problém v tom, že v playlistu přehrávače se mi po "Hadeon" zařadila "Testimony..." a nestačil jsem to včas zastavit.
Edit 26.4.2018: S dodatečným časem jsem nucen bod přihodit. Mameli to má furt v ruce. Možná by mi sedělo, kdyby trošku podladili. Ale to jen tak na okraj.
8. února 2018
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Pekárek
9 / 10
Pestilence opět překvapili. Natočili něco, co evokuje Testimony, ale jedná se o mnohem špinavější a krutější materiál. Je to takový progresivní old school dotažený k dokonalosti. I tentokrát se vyplatí více poslechů. Pod 9 rozhodně nepůjdu.....Po čase se sem vratím.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.