Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
PESTILENCE, to je tá legenda svetového death metalu, ktorú jej tvorivý mozog a zakladateľ Patrick Mameli ukladá na večný odpočinok a opäť oživuje zrejme podľa toho, ako sa práve vyspí. Vznikla v Holandsku v roku 1986 a od roku 2016 beží jej už druhý reunion. Tentokrát v podobe medzinárodného zoskupenia, v ktorom na najnovšom Holanďana dopĺňa Venezuelčan Santiago Dobles na sólovej gitare, Slovinec Tilen Hudrap na base a Rumun Septimiu Hărşan na bicích. (Ešte aktuálnejšia zostava Venezuelčana vymenila za ďalšieho Rumuna Calina Paraschiva.) Všetci zúčastnení „nováčikovia“ majú za sebou účinkovanie u viacerých uznávaných pojmov od AGHORA po TESTAMENT a DISAVOWED, čo je na kvalitný album základ viac než dostatočný.
Kvalita, to je to slovo, ktoré „Hadeon“ vystihuje. V roku 2018 sú PESTILENCE rovnako dobrí a platní ako pred 25 a viac rokmi. Ak sa zo začiatku zdá, že sa nedeje nič nové alebo že nové veci si nezapamätáte na prvý šup, nemôže za to kapela. Za 25 rokov ste počuli toľko ďalších žánrovo aspoň zhruba príbuzných skladieb, že vám už nemá čo pripadať nové. Tu je trinástka kompozícií, z ktorých by sme sa pred štvrťstoročím poskladali, stali by sa kultovými klasikami a ani dnes nepôsobia ako nostalgický, prevarený old school. „Hadeon“ je plnohodnotný death metal podľa vzoru PESTILENCE, s Mameliho ohyzdným vokálom, gitarovou hrou a na jednej strane úderným, agresívnym, na strane druhej technicky prepracovaným podaním. Hutnosťou a divokosťou má blízko ku „Consuming...“ a „Testimony...“, je v ňom však aj odlesk „Spheres“. Nie že by tu boli nejaké vzdušné jazzové orgie, album je naopak dosť hutný, kopajúci kov smrti, viaceré disharmónie a psycho nálady sú však prepojeniami s týmto dávnym experimentom. Celkovo ma novinka baví a budem len rád, ak sa do živého old school setu, ktorý nás o pár dní čaká, dostanú aj vzorky z tvorby po roku 2000.
Podobně jako kolega Shnoff jsem i já "Hadeon" nazval slabším svého předchůdce, je to však jen zdálený omyl. Stále ještě nové album PESTILENCE si kvalitativně i stylově stojí stejně jako minulé "Obsideo", takže jde opět o velmi reprezentativní kov smrti na téma PESTILENCE. A nepodlazovat! Takových jsou tisíce. PESTILENCE jsou jen jedni.
29. dubna 2020
Shnoff
8 / 10
Je to jako TGV. Prosviští a je pryč. Ta ponávratová forma PESTILENCE je sinusoidní. Byť ty krajní meze jsou hodně ploché. V případě "Hadeon" jsme u spodní linie. Možná je problém v tom, že v playlistu přehrávače se mi po "Hadeon" zařadila "Testimony..." a nestačil jsem to včas zastavit.
Edit 26.4.2018: S dodatečným časem jsem nucen bod přihodit. Mameli to má furt v ruce. Možná by mi sedělo, kdyby trošku podladili. Ale to jen tak na okraj.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.