Mohlo by se zdát, že TRIBULATION jsou jen další snaživí pasažéři v černém hard rockovém expresu, který rukou pevnou vedou po zrezivělém kolejišti jejich krajané GHOST. Opak je pravdou. Kvartet z Arviky je na scéně zhruba stejně dlouho a pokud chcete najít kapelu, která v téhle zvláštní retro disciplíně, kde se páří rockové tradice s black metalovým divadlem, dosáhla nebývalé osobitosti, pak váš pařát musí směřovat právě k TRIBULATION.

Před třemi lety vydali přelomové album „The Children of the Night“, hororový kadávr, který s nezaměnitelnou lehkostí spojoval black metalovou hnilobu s rockovou houževnatostí. S druhou vlnou severského BM nepojí kapelu jen záliba v corpsepaintu a kombinace černých elasťáků a stříbrných pyramid, ale i intenzivní skřehot frontmana Johannese Anderssona a kytarové dvojspřeží Adam Zaars a Jonathan Hultén. Jenže náznaky BM tremol kapela roubovala na vlastně velmi vzdušnou, přímočarou rytmiku, která ji spojovala spíše s rockovou minulostí. Výsledkem byla jedna z desek roku a černá laťka nasazená ve stojanech proklatě vysoko.

Tři roky poté je tu „Down Below“ a kardinální otázka. Shodili? Podlezli? Název napovídá, že na to jde kapela odspodu, ale rozhodně se neplazí po kolenou. TRIBULATION vyměnili bubeníka. Za kotle se posadil Oscar Leander, ale na nezaměnitelně nervním tepu činelů a mechanickém dusání kopáku a virblu se nic zásadního nezměnilo. Co však rozhodně změn doznalo, je práce kytaristů. Oproti strohosti „The Children of the Night“ přibylo teatrality, neoklasicistních ozdůbek, NWOBHM vyhrávek. TRIBULATION se v celkovém vyznění ještě více přibližují ke gotickému rocku, nejen díky frenetické práci basy a bicích, ale i díky většímu důrazu na temné melodie a vznosné hororové motivy.

Znamená to, že se čtyřka z Arviky chutě zakousla do hudebního kýče? Ani omylem. Osobitost jako by tímhle krokem stranou ještě posílila. Projev TRIBULATION je na „Down Below“ dokonalou ukázkou toho, jak lze nostalgickým postupům vdechnout nový život, překvapivou jiskru. Tohle album je kolekcí hymen pro krypty i stadiony. Je napsané neuvěřitelně lehkou rukou. Sosá z otrávených doomových studánek, hard rockových veletoků i black metalových bystřin.

Nově objevená záliba kapely v majestátních melodiích má až filmový rozmach, zároveň kompaktní vyznění desky obohacuje o post-metalové polohy. Těžko uslyšíte něco jedním dechem tak temného, a přitom velikášského jako ústřední sborový motiv „The World“ nebo nástup binusové „Come, Become, to Be“, který zní jako záblesk z paralelního vesmíru, kde je upíří série Underworld kurevsky cool. Kapele přitom nedělá jakýkoli problém „The World“ zařadit hned vedle tradicionalistické mše „Lacrimosa“, dost možná nejkomplexnější retro-kompozice, pod kterou se Švédové podepsali.

Na „Down Below“ nenajdete skelnou vatu. Je skoro neuvěřitelně, jak tyhle jednoduše, úsporně vysochané kompozice rostou a dalšími poslechy získávají na síle. Každá vrstva tu má svůj smysl, který zraje a zúročuje se. Zprvu celkem nenápadný otevírák „The Lament“ roste do závratné vertikály každým závanem kytar. Šlapavá riffovačka „Subterranea“ uvozená sychravým klavírem sestupuje do hlubin podsvětím a bloumá temnými jeskyněmi nočních můr. Její hromový refrén „Deep down black rivers flow / Fissures in the stone / Down below / Down there the tide is slow / In eternities alone / Down below“ je těžkým náhrobkem, na který si TRIBULATION sebejistě tesají svoje hudební memento.

Ruku na srdce, doufal jsem, že další album švédských bledých tváří bude dobré. Věřil jsem, že nepomočí odkaz „The Children of the Night“ nějakou přílišnou recyklací. Že se ale TRIBULATION vytasí s něčím rovnocenně kvalitním, a přitom tak jiným – to je překvapení, jaké si dám líbit. GHOST jsou možná teatrálnější a slavnější, ale „Down Below“ zuřivě třese jejich trůnem odspodu. A bude to chtít sakra balanc, aby tohle Papa Emeritus a jeho ghúlové ustáli. Králové podsvětí pocházejí totiž momentálně z Arviky.