Byl jednou jeden král. Talentovaný král, který si své kralování poctivě oddřel a odmakal, takže když usedával na trůn, mohl tak činit s pocitem dobře odvedené práce. Ale náhle nabytá královská pohoda v něm cosi zlomila. Najednou se stal králem, co si jednou přičichl ke slávě, a pak si myslel, že už nemusí do práce chodit skoro vůbec. Že už to navždycky všechno přijde tak nějak samo, když je ten král. Ale to se sakra zmýlil, co říkáte, milé děti?

Hádáte správně, do role krále jsem si dosadil švédské AVATAR, koneckonců oni tak na svém novém albu „Avatar Country“ činí také tak. Zdá se mi totiž, že i tyhle potrhlé metalové klauny, kteří si ještě nedávno mohli nechat zdát o tom, že jako headlineři pojedou severoamerické a evropské turné, na němž se jim kupříkladu dlouho dopředu povede vyprodat Lucerna Music Bar, dostihla pýcha, jež obvykle předchází pád.

Vskutku to není tak dlouho, co Johannes Eckerström a spol. hráli jen před pár desítkami přihlížejících například v Modré vopici, třebaže v té době měli čerstvě na kontě velmi povedené album „Hail The Apocalypse“. Hráli ovšem v plné polní, s plným nasazením, a jelikož se čerpalo především z uvedeného alba, byl to také proto nezapomenutelný zážitek. Ten ostatně nabízí snad každé vystoupení kapely od té doby, jak jsme se mohli přesvědčit třeba na loňském Metalfestu.  

A zde zřejmě přichází úhelný kámen těchto dvou momentů. Zatímco se misky kariérních vah Švédů začínají naklánět na tu příznivější stranu, je samozřejmě nanejvýš záhodno je podpořit čerstvým autorským materiálem, který to celé posvětí. Předloňský výlisek „Feathers & Flesh“ to ještě s obrovským přehledem zvládnul, novinka „Avatar Country“ už ovšem v tomhle směru příliš neobstojí. Zda jde o důsledek toho, že byla šita horkou jehlou či že se skupina svěřila plně do rukou producenta Jay Rustona, už nechám na jiných, podstatnější je, že nová albová porce písní zkrátka a dobře nezní příliš přesvědčivě.   

AVATAR ve svých nejvýsostnějších okamžicích fungovali (a fungují, abych jim nekřivdil) jako hromosvod rozličných metalových nálad, které dokázali v jednom explozivním celku napumpovat do pomyslného hlukového děla, s nímž pak rozstříleli vše živé v dostřelu. A jedinečný frontman Eckerström se svou výraznou maskou sangvinika se na ten kanón vždy ještě posadil jako pověstná třešnička na dort. Tohle konstatování však pro novinku, která by se po vzoru FLESHGOD APOCALYPSE klidně mohla jmenovat „The King“ (kteréžto slovo naleznete v názvu každé z nových skladeb), až tak úplně neplatí. Na poměry kapely zde naleznete jen velmi málo vysloveně neotřelých a úderných skladeb typu někdejší pumelice „Bloody Angel“ (na nejtutovější z nich bych tipoval „King´s Harvest“, klipovku „A Statue Of The King“ a „King After King“), a naopak, až příliš „zbytečného“, šedivě rutinního materiálu, neumělými pokusy o AC/DC („The King Welcomes You To Avatar Country“) počínaje a jakýmsi komentářem královského vystoupení, stopáží postaveným na rovinu regulérní skladby, konče. 

Ani ono ústřední textové „královské“ téma nepřináší bůhvíjaký zásah do středu terče, takže není pochyb o tom, že „Avatar Country“ (s opravdu prapodivným obalem navíc) symbolizuje jakousi krizi středního věku AVATAR, v níž je to veřejně na pódiích zatím všechno v nejlepším pořádku, ale ve studiovém soukromí už to začíná skřípat. Zaplaťpánbů za závěrečnou instrumentálku „Silent Sing Of The King, Pt. 2: The King´s Palace“, která rozmělňuje ty největší škody a posouvá mé hodnocení sice mírně, ale přece jen stále do nadprůměru. Příště už ovšem hodlám být nekompromisní, to si pište.