Singl "Enlighten Me" rozdělil posluchačskou obec na dva protichůdné tábory. Jedni poukazovali na slušnou odvahu dvou ex-tykváků Rolanda Grapowa a Uliho Kusche vydat se jiným směrem, než se od nich všeobecně očekávalo, druzí na ně ze stejného důvodu žehrali. Pravdou zůstává, že mnohem větší prostor pro klávesy, nadýchanější produkce a především naprosto svébytný hlasový projev Jorna Landeho dával naději na velké věci příští.

A čeho jsme se nakonec dočkali? Úvodní "Spirit Never Die" nakopne „Kuschplan“ mlaskavými kopáky a spanilá jízda začíná. Sekané sloky, svižný refrén, hrdinské kytarové sólo, Jorn stihne vystřídat několik svých pověstných hlasových rejstříků - vše tady přitakává výbornému začátku. Následují již singlem prověřené "Enlighten Me" a "Kind Hearted Light". O nich blíže v samostatné recenzi, takže se spokojme s konstatováním, že prvně jmenovaná hitůvka udrží nasazenou laťku kvality bez problémů a na té druhé stojí za větší zmínku snad jen skvělá práce nohou mistra Kusche. "Crystal Night" startuje riff jak od MANOWAR, případnou kopřivku ovšem hned vzápětí vyléčí zpěv a pak také refrén, který s tvorbou manekýnů z třetihor nemá skutečně pranic společného. Zlověstný klimpr proplétá potemnělou "Soulburn", tu se zakousne pod Landeho dramatický přednes, onde znepokojivě zvýrazní dětský pláč. A zpět do let osmdesátých. "Heroes" i navazující "Sail On" snad zbyly HELLOWEEN při nahrávání "Keeperů". A není to jenom tím, že druhého „Hrdinu“ si zapěl další ex-dýňák Michael Kiske. Průměrný speed, který ani Jorn svým, pro tento styl netypickým, hlasem příliš nespasí, byť se mu to v "Sail On" paradoxně téměř daří. Kratičký výdech s mnohovrstvou "Into The Light" střídá pekelná "Crawling From Hell" s ukřičeným refrénem, takto zřejmě nejostřejší položka alba vůbec. Bez orientálních motivů dnes už zřejmě nedá nikdo ani ránu. Pochopitelně nechybí ani zde, ukryté ve skladbě "Bleeding Eyes" a za zážitek z jejího poslechu nutno znovu poděkovat především Landemu, který oprášil nervydrásající řev z účinkování v BEYOND TWILIGHT a také drastickému kytarovému sólu. Závěrečná "When Love Comes Close" pak v akustickém hávu nahrazuje poklidnou úklonku na rozloučenou.

Těžké hodnocení. Ve srovnání s konkurencí stejné krevní skupiny MASTERPLAN bez problémů vítězí. Jenomže k téhle výhře byl vlastně odsouzen již předem, svým složením a zkušenostmi posbíranými za ta dlouhá léta muzicírování. Tedy dobře odvedená práce, zároveň však ale i sázka na jistotu. Všichni příznivci kvalitního melodického metalu si jistě spokojeně zavrní, komerční úspěch lze taktéž předpokládat i bez věšteckých schopností, jenomže nezlobte se na mně, něco mi tu zkrátka nesedí. A má-li být tohle nové angažmá rovnocennou náhradou za opuštěnou „Archu“, je smutek ještě hlubší.