Zaparkovat, vytahat krabice s vinylama od Day After a vzhůru dolů. Pár schodů, a již sleduji, jak se Palác Akropolis uspokojivě plní. Krátce před sedmou nastupují japonští trýznitelé BORIS. Scéně dominuje obrovský gong za bicí soupravou a čtyři projektory, otočené do lidí. Před koncertem Akropolí duní podivné hluboké zvuky, které znějí, jakoby ve velkém starém vykotlaném dubu začaly vibrovat kořeny.

Jakmile ďábelský Atsuo odpálí první tempa setu, spustí se mlhostroje, které vydatně podkouří scénu. Obecně je atmosféra díky projekcím a barevnému ladění jednotlivých skladeb značně psychedelická, pokud si před koncertem někdo rozšířil vědomí nějakou laskominou, musel z toho mít neuvěřitelnej audiovizuální zážitek. Světelné mžitky uprostřed hrubozrnného labyrintu z betonových kvádrů toho nejdrsnějšího zkreslení, co kytary unesou. V tomhle jsou BORIS nepřekonatelní.

BORIS mohou vybírat, vzhledem k pětadvaceti vydaným albům, ze široké škály poloh. Někdy je to stonerový náhul, někdy je to noise, někdy spíše ambient. Dnešní set se opírá o poslední desku „Dear“ a je to od každého trochu. Od hlukových stěn se dostáváme k jemnějším skladbám, jako je „Memento Mori“, ve kterých na řadu přicházejí i magické syntezátory, případně akordeon. V závěru epická „-Dystopia -Vanishing Point-„ disponuje něčím, co BORIS využívají jen vzácně a s trochou představivosti to jde pojmenovat kytarové sólo. Po téměř hodině a půl je tu konec.

Jestliže BORIS představují hudební chaos rozfoukaný uragánem, tak AMENRA jsou absolutní řád v extrémní hudební poloze. Téměř nelidský mechanický stroj začarovaný v riffech. Stojím na balkóně a pozoruji zhypnotizovaný dav pode mnou. Všichni ve stejném tempu přikyvují. Oči přišpendlené na podiu. Najednou jakoby vzniknul nový vesmír. Svět ztratil barvy. Sežrala je bestie zvaná AMENRA. Tohle už není hudba. Je to náboženství. Šamanistický obřad, který má tendenci vtáhnout vás do všeobjímající nirvány. Metafyzický zážitek. Obřad má svoje pravidla. Je to strojová metalová liturgie, kdy už víte, kdy a co přijde. Kdo AMENRA již absolvoval je připraven.

Colin van Eeckhout zády k lidem, na koberci s logem kapely rozráží fiktivní vlny. Vypadá jako delfín proplouvající apokalypsou. Proti němu jsou u země ostré bílé světlomety, které kapela využívá celkem úsporně. Pracují s intenzitou hudby. Účinek je drtivý. Při skladbách jako je „Aorte. Nous Sommes Du Même Sang“ nebo stálici „Am Kreuz“ vidím scény, jak jak máničky dole nelítostně bičují své okolí karabáčem z vlasů. Jakoby všichni byli v hypnotickém transu. Přemýšlím, jak to dělaj. Není snad v té projekci nějaký podprahový signál? Famózní zavírák „Silver Needle. Golden Nail“ finišuje ve chvíli, kdy stroboskopy jedou naplno. Náhled ticho a tma. Fans tleskají zbytečně. Když se rozsvítí mám pocit, že jsem najedou na úplně jiném místě. Kouzlený černobílý svět zmizel a je tu ten barevný, ale přitom velmi fádní a pustý.

Z Akropole odcházím jako jeden z posledních. Stěhujeme opět distro do auta. Nahlížím do sálu, kde se hrálo. Bedňáci uklízí zbytky na vyklizeném scéně. Z té energie, která tam byla při AMENRA, není už ani zbyteček. Důležitý je, že ve mně ten koncert stále rezonuje a vím, že téhle vlny se jen tak nezbavím.