Tak to mám za sebou. Před čtyřmi lety jsem nadšeně fandil a po úspěšné kampani na kickstarteru nedočkavě vyhlížel. A je to tu! RPG bez magie a bez draků, zato z českých luhů a hájů. A prý to bude hardcore RPG. Nadšení nás, co do kostičkových papírů kreslili mapy ke kultovnímu Dungeon Mastru, vyburcováno. Téměř nábožně dávám play a hltám první minuty ve hře.

A o co tu jde? Jsem kovářský synek ve Stříbrné Skalici, kdesi na Sázavsku. Mým domovem je kovárna. Na dohled je pevnost s palisádou, na druhé straně pár domků v předhradí a kolem hornické usedlosti. Pozvolna začínám chápat svět. Plním triviální úkoly a užívám si naprosto úchvatnou krajinu a prostředí. Píše se rok 1403 a tak se vzpomíná na velkého krále Karla a nadává na jeho syny. Hlavně pak na Zikmunda. Asi po dvou hodinách klidného prozkoumávání přijde plot twist, který vás z pohodlného vesnického života hodí do režimu brutálního světa, kde se musíte chopit meče.

Vzhledem k tomu, že mapa není nijak velká a scénáristé se snažili zuby nehty držet historických reálií, vás nečekají úkoly formátu: zachraň svět nebo alespoň zachraň království. To je vlastně osvěžující změna. Řešíte lokální problémy a v hlavní příběhové lince vás žene spíše osobní motivace, než cokoliv jiného. Závěr je vlastně zklamáním v tom ohledu, jak okatě dává najevo, že v původním plánu se tady ještě končit nemělo, a je jasné, že má příběh ještě pokračovat.

Pokud jsem se rozplýval nad grafikou ve třetím díle Zaklínače, tak tato hra jde ještě dál. Krajina vypadá velmi reálně a, i když není zdaleka tak barevná jako v Zaklínači, tak vám mnohem víc přiroste k srdci. Nejen tím, jak reálně působí (a jak by ne, když se modelovala dle realistické předlohy), ale hlavně tím, jaké emoce vzbuzuje. Když si ráno promnete oči, vyhoupnete se do sedla vašeho koně a na padacím mostě při cestě z hradu Talmberk zamžouráte do sílícího slunce, je ta iluze dokonalá. Cítíte ranní zimu. Vnímáte probouzející se den, lidi na nádvoří, kteří jdou s vědrem pro vodu nebo připravují svůj krámek, aby mohli otevřít. Všechny tyto detaily tvoří obraz žijícího světa. Jediné, co tu snad trochu chybí, jsou děti. Vávra vytvořil hru, kde nenajdete jedinou dětskou postavu.

Ruku v ruce s krásnou grafikou bohužel nejde hudba, která je po čase opakující se a ubíjející. V prvních hodinách hraní vám bude motiv přicházejícího večera nebo rána krásně dobarvovat atmosféru, po třicátém poslechu ho ale budete nenávidět.

Rozjezd hry je pozvolný. I v tuto chvíli nebudete mít hru rádi. Nedostanete nic zadarmo. Jste lůzr. Na nic nemáte peníze a střelit v lese blbý zajíce je, s třesoucíma se rukama napínajícíma luk, úkol na dlouhou dobu. Stejně tak pokus vyrovnat se někomu v boji. Zkrátka vám vůbec nic nejde. Vylamovat zámky, okrádat lidi, zabíjet. Nic. Vše vyžaduje trpělivost. Snad jen sbírat bylinky můžete. I dál vám hra nejde naproti. Když vystřelíte šíp, tak vám pak v bujném podrostu nejde najít. Není tu žádní kouzelná klávesa, která vám rozsvítí vše, co můžete sebrat.

A tak to funguje i na dalších místech. Když třeba dostanete úkol zjistit pro kata informace o minulých popravách, nikam se vám neuloží. Musíte si je pamatovat, abyste na základě nich pak mohli postupovat dál v dialogu. Tato větší „náročnost“ na hráče je vlastně to, co mě opravdu bavilo.

Člověka trochu znalého domácí historie tu asi nic nepřekvapí, ale pro ostatní jde o celkem výživnou nenápadnou nalejvárnu dějepisu. Mnozí zahraniční hráči sveřepě porovnávají místa, kde se hra odehrává, s jejich současnou vezí na google maps, případně debatují o české historii. Když sleduji americká fóra, tak mnozí už teď plánují návštěvu Sázavského kláštera.

Se systémem ukládání jsem se hodně navztekal. Vzhledem k tomu, že se hra ukládá jen při zadávání větších úkolů, po vydatném spánku nebo při pití speciálního drinku zvaného „sejvovice“, mnohdy uhrajete třeba i hodinu bez uložení. A pak stačí být ve špatný čas na špatném místě a dva - tři Kumáni vám zařídí běsnění, když se po prohrané šarvátce někde v lesích musíte vrátit o hodinu zpátky. Výhodou je tlak, který cítíte. O svoji postavu se bojíte a já osobně hodně rozmýšlel strategie, jak minimalizovat nebezpečí, když máte třeba zničit kemp banditů. Otrávit jídlo? Přepadnout je v noci, když většina spí? Eliminovat jednoho po druhém, když se vzdálí při hlídce?

Při boji jeden na jednoho máte ve vyšších levelech šanci, ale jakmile jde proti vám více jak dva nepřátelé, jste dost v loji. V tom se hra hodně láme ve své polovině, kdy jste již patřičně „nalevelovaný“ a „nalootěný“. Najednou nic není problém, mnohé výzvy jsou příliš lehké a s penězma už také nevíte co si počít.

Před vydáním jsem měl největší strach z toho, že podobná hra, která se bude křečovitě držet historických reálií, prostě nebude zábavná. To, jak Vávra vždy nadšeně mluvil o tom, že je zapotřebí kompletně změnit soubojový systém a dodat hře na reálnosti v tom či onom ohledu budilo dojem, že to nebude víc, než interaktivní učebnice. Nebudu vás napínat, to se naštěstí nestalo.

A teď ta zásadní otázka. Je to opravdu nejlepší česká hra? Za mě ano. Výjimečný projekt, snažící se o něco víc, než jen zabavit. Má nádhernou grafiku, unikátní systém boje a nádherně zpracované prostředí, které rozhodně nebudí dojem, že ho někdo jen lacině poskládal v nějakém editoru. Příběh možná právě proto není z těch nejepičtějších a na konci je zcela jasné, že poslední akt se v průběhu tvorby hry vyřadil, zřejmě proto, aby mohl být součástí nějakého DLC. Ale přes to všechno KINGDOM COME: DELIVERANCE pro mě jednoznačně vládne nad ostatními! Alespoň pro toto desetiletí.