Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
LVMEN jsou takové staré božstvo. Jednou za generaci se zjeví s novou deskou a my všichni je uctíváme. Pak většinou zmizí do nicoty. Zanechají nás v modlitbách připravovat další rituál, který je vyvolá zpět. Byť všichni tak nějak víme, že jakékoliv prosby nemají vliv na to, zdali se ještě zjeví. Případně kdy. Poslední album „Mitgefangen Mitgehangen“ opět dokázalo zhypnotizovat hardcorovou komunitu prostým faktem, že tu je. V jeden čas nikdo nemluvil o ničem jiném.
„Král je pánem nás všech, ale válka je pánem králů“
Sám jsem byl překvapen, v jaké formě a hlavně v jaké tvrdosti a zároveň různorodosti LVMEN představují svoji aktuální tvář. Přemýšlím, zdali někdy v minulosti byli tak rychlí, případně tak hrubozrnní. Jejich standardní parametry zůstávají. To, jak dokáží pracovat s atmosférou, repeticí a gradujícími plochami, je stejně legendární, jako jejich fascinace Markétou Lazarovou. Mnoho kapel spolu s věkem měkne, případně se snaží o to, vyznít víc umělecky, dospělácky nebo vyzráleji. LVMEN si tohle dokazovat evidentně nepotřebují.
Novinka vyznívá přísněji než její předchůdci. Rozvíjejí se tu motivy, které v minulosti nebyly zdaleka tak signifikantní. Mám na mysli to, jak moc se místy zrychluje a jak moc deska hrne. Nebojím se říci, že některé pasáže mají hodně blízko ke stoner metalu a jiné pomrkávají po rock’n’rollové energii. Že by tu byla znát ruka nováčka v sestavě, Františka Klimta? Ale to zdaleka není vše. Po nahrání desky do sestavy naskakuje Honza Tomáš, kterého můžete slyšet například v TOMÁŠ PALUCHA, pro pamětníky doplním třeba THEMU ELEVEN nebo jejich pohrobky MOTHER. Opět se můžeme ponořit do modliteb za další desku. Jsem si jist, že to bude stát za to.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.