Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O festivalu Burning men jsem poprvé četl v souvislosti se Šíleným Maxem a fenoménem steampunku. Podruhé mi o něm někdo vyprávěl na Obscene Extreme festivalu s tím, že obě akce na něj fungují jako jakýsi typ duševní očisty. Prostě být pár dní na místě, kde svět funguje trochu jinak. Naše planeta by prý byla lepším místem pro nás všechny, kdyby na jeden z těchto festivalů mohl zajet každý jeden obyvatel země alespoň jednou za rok. Něco podobného jsem neslyšel poprvé.
Když přední český módní fotograf Marek Musil objel s fotoaparátem Burning man v Nevadské poušti, vzbudilo to zájem. Na podzim roku 2016 proběhla první výstava fotek s tematikou Burning Mana.
Od té doby Marek navštívil i jak spřátelený izraelský Midburn, tak jihoafrický Afrikaburn a celou kolekci vydatně rozšířil. V současné době zbývá pár posledních dnů, kdy můžete fotografie vidět na výstavě nazvané World on Fire v Leica Galerii v Praze, na které jsou k vidění obrázky ze všech tří festivalů. A pokud nestihnete - nezoufejte. V květnu výstava jede výstava do opavské galerie a snad se objeví i na některých letních festivalech.
Vedle uměleckých instalací, kterých je na festivalu nepočítaně, jsou těžištěm výstavy portrétní fotografie, které jakoby vypadly z šíleného postapokalyptického světa, jemuž vládne George Miller. Účast má stále vzrůstající tendenci. V současnosti se na festivalu sejde už více jak 75.000 lidí a každý z nich je unikát.
A stojí výstava World of Fire za to? Jako miniaturní ochutnávka velkého fenoménu určitě ano. Byť je prostor malý a díky tomu i formát vystavovaných výjevů poměrně neuspokojivý. Mnohým fotografiím by větší formát rozhodně slušel a dokázal by vás vtáhnout do jejich světa. V tomto ohledu je možná lepší pořídit si fotografickou knihu, kde některé formáty jsou téměř stejné jako na výstavě.
Více než to všechno vás to ale jen namlsá, protože pokud alespon trochu ujíždíte na Mad Maxovi, tohle musíte zažít. Lístky ale nejde jen tak koupit a když už, tak si připravte něko kolem pětiset. Dolarů.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
