Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Post-hardcore je zvláštní žánr. Schizofrenní. Spojuje v sobě hardcoreovou naštvanost, hněv, křik, zlobu, uvolnění vnitřních běsů s rozjímavým poklidem, meditativností, atmosféričností, náladotvorností. A tohle spojení není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Není to pouhá juxtapozice, pouhé slepení A a B. Musí tu být vnitřní vazby, propojení, ale i pnutí.
Švýcaři OREGON TRAIL (název, který by slušel spíše nějaké ostetsonované bandě z amerického středozápadu, ale čert to vem) nejsou na scéně nováčci. Za sebou mají split s místními žánrovými souputníky SXOKONDO i plnohodnotné album „Century“. Nyní přicházejí s nebývale vyzrálým albem „h/aven“, které vyšlo letos šestnáctého února.
A je radost tuhle osmiskladbovou kolekci poslouchat. OREGON TRAIL si totiž dokázali proklestit svou vlastní cestu stylovými úskalími. Lehce (ale skutečně jen lehce) se přiklánějí k atmosférickému pólu své škatulky. A i když nemají tendenci k dlouhým snivým pasážím, daří se jim posluchače odvléct s sebou na psychedelií vonící výlety. Zároveň však zůstává dost prostoru na křičený hněv, beznaděj a žal. Jako bych z OREGON TRAIL slyšel islandské SÓLSTAFIR někde na rozhraní mezi jejich svébytným post-rockem a blackmetalovými kořeny.
Ten název nebude náhoda, hudba těchto Švýcarů skutečně evokuje westernové krajiny. Ne, není to Ennio Moriconne, ale kytary znějí podobně vyprahle. Není to však prázdná pouštní nehybnost, jejich hudba spíše připomíná pádící, svižně neústupné stádo bizonů. Melodie jsou velmi subtilní, ale účelné. Není potřeba tvořit kudrlinky, když jednoduchý oblouk bohatě postačí. Občas se před kytary protlačí klávesy („Aimless At Last“), ty však za sebe opět skládají jednotlivé jednoduché akordy. OREGON TRAIL si umně pohrávají s gradací, kdy jsou – jako třeba ve skladbě „Everlasting Walks“ – schopní litanicky vršit jedno dvouverší od poklidu ke křiku. To vše je doprovázano velmi jemným kytarovým doprovodem, aby pak kapela nečekaně zarazila do posluchačovy hlavy klín v podobě špinavé hlukové stěny. Nikdy se však neztrácí čitelnost, na svém místě zůstávají i ony jednoduché, funkční melodie.
Jsou momenty, kdy kolečka přesně zapadnou na svá místa a stroj se nezastavitelně rozjede. Deska „h/aven“ OREGON TRAIL je přesně ten případ. Samozřejmě, je to subjektivní. Ale málokdy mám chuť si desku potom, co dohraje, pustit znovu. A tady to není jenom chuť, tady to skutečně dělám.
Ne vždy se stane, aby deska sváděla k okamžitému opakovanému poslechu. Švýcarům OREGON TRAIL se to daří, album „h/aven“ je překvapivě kompaktním celkem.
8,5 / 10
Skladby
1. Sun Gone Missing
2. Aimless at Last
3. Everlasting Walks
4. Aven
5. Safety of the Storm
6. Hound's Will
7. Candles
8. Marble Grounds
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.