Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před rokem jsem se tu rozplýval nad zkušebnovým demáčem a psal jsem o naději domácí hardcorové scény. DECULTIVATE jsou tu po roce s novou deskou. Drzou deskou, nutno podotknouti. Nevím jak jinak pojmenovat to, když vydáte nahrávku, která má devět minut, šest tracků a nosičem je dvanáctipalec. Oboustranný. Neubráníte se otázce, zdali to není plýtvání. Zdali to není zbytečné. A není. V těch devíti minutách je natlakováno víc energie, než jiné kapely narvou do devíti dlouhohrajících desek. Navíc, taková deska tady už dlouho nevyšla. DECULTIVATE našli přesně tu mezeru, která tu léta zůstává prázdná. Hranici toho nejbrutálnějšího špinavého hardcore, za kterou se už jen sype a brousí.
Toho, že je Majo parádní bubeník, jsem si všiml již ve FLOWERS FOR WHORES, ale v DECULTIVATE přímo rozkvetl, když jsem viděl v plzeňské Papírně jeden z prvních koncertů kapely. Dokáže hrát technicky a hravě, ale přitom si zachovává naprosto dravý tah na branku. A vlastně stejné je to s Radkem. Jeho riffy nikdy v jeho předchozích kapelách neřezaly tak ostře a současně plně. Tahle dvojka až společně mohla konečně vypustit do světa to, co v nich je. Chemie mezi nimi je téměř hmatatelná. Ti dva se vzájemně hledali. Radost mi dělá i Radim, u kterého je znát, že se učí citlivěji pracovat s žánrem, který mu na demonahrávce nebyl tak zcela vlastní.
Výsledek zní naprosto skvěle. Zvuk od Amáka jak víno. Valí to. V těch devíti minutách jsou namleti CURSED, CONVERGE i crustová Skandinávie. Deska se neustále žene dopředu, nezpomaluje, jede jak parní válec, kterému naftu nařezali plutoniem. Jako byste z TRAP THEM vyházeli všechny pomalejší pasáže. Tolik intenzity do devíti minut se snad ještě žádné domácí kapele vtěsnat nepodařilo.
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.