OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když JUDAS PRIEST téměř před třemi roky slíbili, že se vrátí, nemohl nikdo vědět, za jakých to bude okolností. A to vlastně ani ještě ve chvíli, kdy šly krátce před koncem loňského roku do prodeje lístky na letošní plzeňský koncert. Nejspíš nikoho by nenapadlo, že zásadními průvodními jevy budou jednak vynikající osmnácté studiové album kapely „Firepower“, které nakopalo zadky kompletně všem široko daleko, a jednak bohužel absence Glenna Tiptona, jenž byl z důvodu progrese Parkinsonovy choroby, která mu kdysi byla diagnostikována, donucen upustit od aktivního živého hraní.
O to však mělo být celé to metalové představení zajímavější. Za Tiptona zaskočil dlouholetý producent Andy Sneap, což mimochodem rovněž slibovalo nevšední zážitek, a jako předskokana (i když tady bych raději hovořil o „hostu večera“) si Jidášové nevybrali nikoho menšího než MEGADETH, slavící letos pětatřicet let na scéně. Co si přát víc?
Vlastně hned dvě věci. V případě plzeňského zimního stadiónu lepší klimatizaci a větrání, protože jakmile je v letních měsících naplněn i na ploše, je to uvnitř zkrátka na hotovou smrt z vedra, a v případě MEGADETH pak také zvukaře, který tak nějak rozumí své práci. Ten, který stál za pultem v úterý, jím zjevně nebyl, protože z koncertu takové hvězdy, jakou jsou Mustaineovi hoši, dokázal chvílemi vyrábět dokonalou frašku. Úvodní „Hangar 18“ se ztratil někde ve zvukovém překladu, Zrzkův zpěv nebyl půl koncertu prakticky vůbec slyšet a třešničku na audiovizuálním dortu obstaralo kompletní pohřbení Louireirovy španělky v úvodu geniální instrumentálky „Conquer Or Die!“. Marně se brazilský umělec snažil, dole nebylo slyšet nic.
Jinak ale thrashová legenda rozhodně dostála svému jménu a příležitosti polokulatého výročí. Setlist kovaný především z povinných položek „Rust In Peace“ byl příjemně proložen věcmi z posledního, po dlouhé době zase znamenitého alba „Dystopia“ („The Threat Is Real“, zmiňovaná „Conquer Or Die!“, „Dystopia“ a „Lying In State“), oba nejmladší členové sestavy, tedy krom Kika Loureira ještě Belgičan Dirk Verbeuren (ex – SOILWORK), působili, jako by v Megasmrti byli odjakživa, a když se ještě k tomu dvakrát po pódiu prošel úhledně vyšňořený Vic Rattlehead v životní velikosti, byl to vskutku adrenalinový zážitek. Jen ten zvuk, ten zvuk. Nu a příště dost možná i post hlavní hvězdy večera, co říkáte?
Časová preciznost, která celý koncert provázela, postavila poté JUDAS PRIEST na startovní čáru přesně ve 20:30 hodin, kdy doznělo intro, dokreslující titulní skladbu nového alba, aniž by se na něm nacházelo (zajímavé, že?). Opona, do poslední chvíle schovávající celou scénu před zraky přítomných, padla k zemi, a Jidášové nastoupili. Ovšem žádné Halfordovo chození o hůlce jako minule v O2 Aréně se nekonalo. Bylo to stejně živelné, jako je zmíněná skladba, a vskutku maximalistické. Celá pětka byla pochopitelně v kůži (kterou si holohlavý zpěvák co skladbu pravidelně převlékal) a celá se pěkně zostra ujala své pro ten večer diktátorské role. Ian Hill pohupující se pěkně vzadu vlevo, před ním sem tam růžky vystrkující Andy Sneap, na opačné straně Richie Faulkner, na kterého se pochopitelně snesla téměř veškerá kytarová pozornost a zodpovědnost, vzadu spolehlivý motor Scott Travis a naopak vepředu samozřejmě Halfordův maják, neomylně velící celému tomu ansámblu.
Zvuk naštěstí nejevil žádné odchylky od normálu, takže jsme mohli začít utěšeně ukrajovat z nachystané porce skladeb, jež se pouze v sedmi případech z osmnácti shodovaly s tím, co zaznělo v Praze před třemi léty. Potěšily znovu úplné novinky (krom titulní věci nemohla chybět ještě „Lightning Strike“ a překvapivě také „Rising From Ruins“ i s předehrou „Guardians“, jež tak skvěle celý set rozčísla na začátku přídavků) a naopak je nutné říct, že zhruba v polovině koncetu, někde okolo skladeb „Tyrant“ a „Night Comes Down“, mu tak trochu začala docházet šťáva. Tento výběr zjevně nebyl nejšťastnější a musím říct, že při vzpomínce na slovutného „Painkillera“, který je tak často vzýván v souvislosti s novinkou, mi není jasné, proč kapela nezařadila na konto právě těchto věcí něco i z něj.
Jisté vysvobození tak přinesla až „Freewheel Burning“, i když tady už se zase výrazněji projevilo, jak se do té doby bezchybný Halford začínal šetřit, někdy na úkor absence refrénů (v „Turbo Lover“ například nedal ani jeden) a někdy na úkor výšek („Hell Bent For Leather“). Zpěvák ale jinak působil velmi solidně, stále typickým způsobem neklidně pobíhal po stagei, typicky rovněž ve správný čas přijel na pódiu na Harleyi a po většinu času nebylo poznat, že už mu táhne na sedmašedesát. No a z pochybností člověka samozřejmě vytrhly přídavky, kde už Rob znovu zněl, jak má.
Bylo to tedy povedené. Stín nedůvěry z nepřítomnosti Glenna Tiptona už asi ze srdcí všech Jidášovských fanoušků nikdy nikdo nevyžene, ale takový je zkrátka život a je třeba se s tím smířit. A dokud bude tenhle kytarový mistr schopen ještě alespoň skládat, je jisté, že bychom se mohli dočkat nějakých dalších zvučných skladeb, takových, z jakých si zase sedneme na zadek. A vůbec, kdoví, jak to ještě bude… JUDAS PRIEST přece jen na závěr zase vzkázali, že „The Priest Will Be Back“, takže asi ví, co dělají. V Plzni každopádně předvedli skvělý koncert, a pokud třeba měl být tím úplně posledním v domácím končinách, je jisté, že důstojnější už to být nemohlo. UP THE PRIESTS!
Setlist: Firepower, Grinder, Sinner, The Ripper, Lightning Strike, Bloodstone, Saints in Hell, Turbo Lover, Tyrant, Night Comes Down, Freewheel Burning, You´ve Got Another Thing Comin´, Hell Bent for Leather, Painkiller, Guardians/ Rising From Ruins, Metal Gods, Breaking the Law, Living After Midnight
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.