OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před dvěma roky jsem se rozplýval nad prvním materiálem, který NIKANDER pustili do světa. Už dlouho mi u nás chyběla kapela, která by stavěla riffy jako betonové kvádry, měla patřičný lauf a současně byla neústupná v přímočarosti. A sbírka kytarové hrubozrnnosti nazvaná „Sekyra prohnaná kolenem“ v tomto ohledu jednoznačně splňuje vše, co mi tu chybělo.
Oproti nahrávce před dvěma roky je jednoznačně obrovský posun ve zvuku, ve kterém více vynikají chlupaté kytarové monolity – základní stavební kámen kytarové práce. Amák v tomto ohledu ošetřil album s náležitým citem a dal mu přesně to, co v mixu a masteru nahrávka potřebovala. „Sekyra prohnaná kolenem“ je drsně mletá, rezavá a nepoddajná.
V tom, jak NIKANDER kombinují sludge, stoner a skřehotající zlobu u mikrofonu, jsou v posledních létech jednoznačně tím nejlepším, co se mi z tuzemských rašelinišť dostalo na stůl. Po řemeslné stránce však u mě trochu pokulhávají texty, ke kterým jsem si prostě nedokázal najít cestu. Jsou toporné a bez výrazné obrazotvornosti, což právě v té češtině, zastoupené zhruba v polovině materiálu, vylézá ven trochu okatěji.
Nyní se dostáváme asi k největšímu neduhu, který jsem na předchozí nahrávce neměl prostor vnímat. Celé nové album mi poměrně splývá. Všechno funguje a šlape jako dobře seřízený motor, ale nad vším se také znáší určitá bezvýraznost. Toho si člověk nevšimne u dvou skladeb vedle sebe nebo na koncertě, ale pokud si „Sekyru“ proháníte hlavou častěji, zjistíte, že všechno je až příliš v lajně. Nejsou tu kouzelná místa, na která se těšíte, nemáte oblíbenou písničku. Forma a směřování jsou naprosto skvělé, jen tomu dát ještě důvod, proč se pravidelně vracet.
Je tu zkrátka pouze silný buchar, který vás zatlouká do země mechanickými, zlými riffy a excentrickým vokálem. Možná NIKANDER ale právě takto fungovat mají. Po poslechu vám ještě dlouho bude bzučet v uších a v duši vás bude provázet démonicky pronikavá trýzeň, kterou Jana vypouští z hrdla.
Řemeslně skvěle opracovaná domácí hrubozrnost, ve které bohužel postrádám silná místa, která by NIKANDER katapultovala dál.
7 / 10
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.