Dnes tu máme trochu netradiční kousek. Report Zdeňka Hnízdila z turné CUTTERRED FLESH, kteří vyrazili do Kazaně, hlavního města ruského Tatarstánu. Jaké jsou koncerty českých kapel v Rusku? A co fanoušci? Změnily se časy od dob prvních metalových pionýrských výletů na východ, jež ve svých tour reportech zaznamenal například Fred ze SMASHED FACE?

Viděli jste film "Yes man" s Jimem Carreyem v hlavní roli? Jde o celkem průměrnou rodinnou komedii, kterou ale protíná nádherné poselství. Tím je: říkat neustále ano příležitostem. Jenom tak se totiž váš život rozmělní a napne všemi směry. Něco podobného jsme teď měli možnost vyzkoušet si s naší brutal deathmetalovou mlátičkou CUTTERRED FLESH.

Vše spunktoval náš kamarád a zároveň nastupující zpěvák Jirka Krš, který byl v kontaktu s agenturou z Ruska, a nabídl nám to. Šli jsme do toho a za relativně krátkou dobu jsme objeli všemožné instituce a vyřídili víza, letenky, pojištění, zabezpečili rodiny apod. Stálo to peníze a úsilí a chvíli to vypadalo, že nepojedeme nikam, jelikož doručovací služba někam zatoulala pasy. Vše ale nakonec dobře dopadlo.

S CUTTERRED FLESH jsme tak ve dnech od 3. do 13. května najeli přes 5.000 kilometrů napříč největší zemí světa a odehráli zde 11 koncertů, a to jako headlineři! Byl to výživný výlet plný výborné muziky, laskavých a vstřícných lidí, piva, znamenitého jídla, natáčení filmu, vděčných fanoušků, večírků, mosh pitu, stage divingu, prozření, sušených ryb a hodin v dodávce. I když jsme geograficky neopustili Evropu, byli jsme v naprosto jiném světě. V jiném, než jsme čekali, a v jiném, než je nám prezentováno. Přibližte hlavy k monitorům a pozorně čtěte. Výlet začíná.

3. 5. 2018 – Moskva, Be Young Club

Celé "CUTTERRED FLESH Russia Tour 2018" začalo a skončilo v Moskvě. Krásném městě, plném kontrastů (to jsme ale ještě netušili, co všechno uvidíme dál) a naprosto nezvládnuté dopravy (zlaté pražské zácpy, fakt). Zde bych si dovolil zmínit, že jsme po celou dobu měli najatého řidiče Viktora i s dodávkou, který řešil veškeré dopravní peripetie. Dalším zájemcům o tour po Rusku doporučuji udělat to samé. Ušetřilo nám to starosti, mohli jsme dospávat (přejezdy trvaly průměrně 7 hodin) a vzhledem ke stavu silnic jsme si nelikvidovali vlastní vůz.

Před příletem jsme si plánovali, jak si uděláme mraky fotek na Rudém náměstí, v Leninově mauzoleu a v centru města. Studenou sprchou pak bylo zjištění, že přeprava po Moskvě vyjde i na několik hodin (a to i metrem) a vzhledem k času příletu a odjezdu do klubu jsme byli rádi, že jsme se vůbec tak nějak stihli ubytovat.

První koncert se uskutečnil v místě "Be Young Club". Vybaveném podniku s pódiem, zázemím a vlastním aparátem (většina klubů v Rusku mimochodem vypadá a funguje skvěle), kde se nám dostalo milého přivítání. Na akci s námi vystupovaly další tři kapely, které publikum krásně přivedly do varu. My jsme mezitím popíjeli a okusili první plody ruského temperamentu. Lidé se s námi chtěli fotit a pokecat o muzice, o životě u nás a v Rusku a zakalit. Byli jsme překvapeni, jak zde byli návštěvníci (to bylo po celou dobu tour) „připraveni“, věděli o nás spoustu věcí a znali naší diskografii, chtěli podpisy, brali merch po kupách, a to vše aniž by ještě od nás slyšeli jediný tón.
Na to došlo až po pár hodinách. Lidé pak pařili jak o život a náležitě si užívali show.

Už během zkoušek s Jirkou Kršem, který se k nám čerstvě přidal, jsme zjistili, že přeskočila jiskra. Teprve až na pódiu jsme ale zjistili, jak moc. Jiří je frontman, co se toho nebojí a náležitě lidi pumpoval a přiváděl do varu. O to více jsme měli čas věnovat se nástrojům a přivádět se k orgasmu.

Moskevský klub byl z poloviny zaplněn, nicméně to nijak neubíralo na bombastičnosti akce. Jediným šrámem na podařeném večeru byl náš rychlý odchod. Klub v jedenáct večer zavíral a my zrovna chytali slinu a chystali se pokračovat ve focení se s fanoušky a autogramiádě.

Druhý den, v pátek ráno, jsme vyrazili na cestu do 529 kilometrů vzdáleného Arzamasu. 

4. 5. – Arzamas, Club Uran

Cestou jsme poprvé skutečně poznali, jak nekonečné a kontrastní Rusko je. Stačilo jet do jiné oblasti a rázem jsme jeli po silnicích, které alespoň třicet let nikdo neopravoval. Výjimkou nebyly ani několik desítek centimetrů hluboké jámy a naprostá absence silnice, která plynule přecházela v trávník a zase v silnici. Sedmdesát kilometrů po této "silnici" zabralo tolik času, co dvě stě kilometrů na normální dálnici.

Arzamas bylo město, které vypadalo jak naše sídliště před dvaceti lety. Zarazila nás také všudypřítomnost odpadků. To se ostatně netýkalo jen tohoto města, ale celého (námi viděného) Ruska. Bylo jedno, zda jste byli na ulici, v lese nebo v tajze. Byly všude. Opravdu všude (nejhezčí a nejčistší byl Tatarstán, ale o tom později).
Z nablýskané Moskvy jsme právě vjeli mezi obyčejné lidi. Tím nechci říct nic špatného, jelikož jsme právě od teď začali poznávat laskavost obyvatel této země. 

Koncert v narvaném rockovém klubu "Uran" byl pekelný. Celkově nás překvapil přístup fanoušků v Rusku, kdy už od první kapely jede pořádný mosh pit, včetně wall of death či circle pitu, a o to větší zlo pak vždy přicházelo s naším, většinou závěrečným setem.

Jiřího zpěv dostal po moskevské premiéře jistější ráz a od tohoto koncertu mu publikum zobalo z ruky. Lidé reagovali a i my jsme se bičovali k lepším výkonům a krkolomnějším kreacím. Po pár přídavcích a skocích z pódia musel přijít konec koncertu. Nikoliv však akce. Následovalo focení, rozdávání paliček, podpisy, pivka, pokec a pohoda. Rusové všeobecně neumí tolik anglicky, ale všichni jsme si chtěli povídat, takže jsme to, jak se říká, dali rukama a nohama dohromady. Řekli nám třeba, že Rusové už vodku nepijí. To je prý legenda a vodka je prý jen pro alkoholiky. Oni mají rádi pivo a víno (důkazem jest, že každé město má vlastní pivovar a až na světlou výjimku jsme tu vodku pili jen my a to jen, když jsme si jí koupili). Všichni byli navíc přátelští a po celou dobu návštěvy země se na tom nic nezměnilo.

5. 5. 2018 – Syzran, Club House

Třetí den jsme si po cestě uvědomili jednu věc. Věc, která byla každému z nás zřejmá od prvního momentu v Rusku. Věc, kterou jsme si museli přiznat okamžitě, ale vyřkli jsme ji až nyní... Rusky jsou největší kočky! Tak a je to venku.

Každý u nás zná to o nejhezčích ženách na světě, ale Rusky jsou prostě pohlednější. A tečka.
Pocházíme z Karlových Varů, kde jsme zvyklí na davy turistů z Ruska a východní Evropy, a většina z nich je chodící nevkus, mamonářství, kýč a arogance. Mimo mamutí města jsme tu ale zažili přesný opak (viz. věty výše), a to jak v chování, tak ve stylu. Bylo příjemné zjistit, že to mu tak je.

Po další několikahodinové cestě po špatných a ještě mnohem horších silnicích jsme dojeli do Syzranu, zhruba dvousettisícového města u řeky Volhy, které se nijak nevymykalo sídlištím standardům minulých dekád.
Tady jsme poprvé (a naposledy) zažili slabší koncert.

Zarazil nás už přístup promotéra a majitele baru, který otevíral až v deset večer, a klub navíc fungoval jako soukromý. Měli jsme obavy o průběhu akce a ty se nakonec vyplnily. Přibližně dvacetihlavá skupina návštěvníků jen posedávala a poslouchala. Nenahrávalo nám, že jsme byly jediná kapela večera (majitel asi očekával něco alá „zábavovka“ na pár hodin) a přístup lidí byl více, než vlažný. Nicméně se i tak našli lidé, kteří sice posedávali, ale hudba je oslovila. After party se nesla v duchu popíjení s místními, kteří nám ukazovali své rodiny, auta, kecali o práci a ládovali nás chipsy s kalmarovou příchutí a pivem.

6. 5. – Ulyanovsk, Biker Club House

Hned ráno postihla Frčouna nejspíše otrava botulotoxinem alias „klobásovým jedem“. Asi za to mohla svačinka z předchozího dne, kterou jsme si pořídili v polorozpadlém městě v polorozpadlém obchodu. Nakupovali jsme tam a jedli všichni, ale Černého Petra si vytáhl jen Míra. Až později jsme zjistili, že je lepší si v Rusku úplně vše převařit a ne to tlačit na hulváta hned za dveřmi.

Míru tak čekal v dodávce den plný křečí a vylučování všemi směry. Prostě, brutal death, jak se sluší a patří. Sice to nebylo nic příjemného, ale nám to nebránilo dělat na Mírovu adresu nejapné fórky, i když je snad ve spánku neslyšel. Měli jsme ale obavy, jak zvládne večerní koncert v Ulyanovsku.

Město je rodištěm Lenina a nemohli jsme tak nenavštívit jeho třídu plnou muzeí, galerií a železných soch členů rodiny, jakoby se namátkově procházejících ulicemi s ostatními. Zajímavé místo v poměrně pěkném městě, které má u vjezdu monumentální srp a kladivo. Po znesvěcení několika soch a focení jsme vyrazili k motorkářům.
"Biker Club House" bylo přátelské a pěkné prostředí s usměvavým majitelem, který si vyráběl vlastní pálenku, podobnou naší Becherovce (ta jeho nám přišla lepší). Míra už se z nejhoršího také dostal, takže to vypadalo, že i vystoupíme. Překvapením bylo, když jsme zjistili, že budeme opět jediná kapela večera a že hrajeme už v 18:00 hodin. Ještě větším překvapením však bylo, jak celý koncert dopadl!

Čtyři údery na hi-hat z našeho intra "Fragments of Dyin" odstartovaly peklo. Lidi pařili jak kdyby to byl poslední koncert jejich života a z nás lítal pot a sliny všemi směry. Od prvního momentu sršela všemi směry energie a my se z pódia nestačili divit, co se odehrává pod námi. Velice vydařená akce, po které jsme zjistili, že nám asi do konce turné nezbude skoro žádný merchandise (celkově se prodalo tolik CDa trik, co v ČR za několik let). Další šok přišel, když jsme po focení, podpisech a panácích vyšli před klub a slunce ještě naplno hřálo a rodinky s dětmi si to špacírovaly po ulicích. Příjemně opiti jsme pokračovali v rozhovorech s místními.

7. 5. – Samara, Podval

Ulyanovské ráno se neslo v klasickém duchu přetahování se o sprchu, vaření zbytků čaje a kafe a střízlivění. Přejezdy byly dlouhé, takže jsme dodávku pravidelně zásobovali nejrůznějšími druhy piva a tento den nebyl výjimkou.

Samara je milionové město u Volhy a jedno z nejhezčích, jaké jsme v Rusku viděli. U klubu jsme dokonce objevili českou restauraci, kam jsme hned zašli na kachnu a žatecký pivo. Hostel, kde jsme byli ubytování, stál nedaleko nábřeží, a pohled na řeku odtud vypadal jako byste stáli v přístavu někde u zálivu.  Město rovněž zdobí množství památek a fotbalový klub PFK Krylia Sovetů Samara, kde kope Jan Koller.

Klub "Podval" bylo krásné místo, kde točili piva do „litrových půllitrů“ (což před koncertem tvořilo jistě fatální kombinaci) a měli vlastní kuchyni. Před námi zde vystupovala ještě další kapela, kterou postupně plnící se klub od začátku zásoboval mosh pitem, jak jsem psal výše. Zároveň se právě zde odhalilo nekonečné pižmo kytaristy Divíska – od této akce se na něj ženské jen lepily, což postupně přineslo řadu úsměvných situací.

Po vydařeném koncertě plném vřavy, poga, prapodivných kreací, potu a řevu, jsme příjemně unaveni opět usedali po boku místních fanoušků a pokračovali v pití, podepisování artefaktů a konverzaci. Divísek zde ohromil „dámu v červeném“, což její opilý, udělaný a plešatý ruský přítel nesl trochu hůře. Nicméně jsme přežili bez úhony a pár se z klubu, když nic nebylo, postupně vytratil.

Řidič Viktor tu pak náhodou potkal dalšího kamaráda, muzikanta, který nás vzal do hospody, kde čepovali samarské pivo Žigulovské. Bylo lahodné, do doby, než nám přistála na stole místní křenová pálenka. Chyběla k ní jen klobása, protože chutnala skutečně jak tekutý křen. Postupně nás ale z hospody vylifrovali a my museli jít spát. Z Čech jsme zvyklí na nonstopy, tady to moc nefrčí.

8. 5. – Toljatti, Kirpich

Ze Samary do ruské metropole automobilového průmyslu byl nejkratší přejezd turné. To jsme slavili pivem a dalším pivem a po příjezdu ke klubu, co byste řekli, znovu pivem. Zde nás opět čekal sólo koncert (z ČR to člověk moc nezná) a po něm okamžitý odjezd do města Kirov, který zabral téměř 20 hodin.

Městu dominuje rozsáhlý lesopark a automobilka AvtoVAZ (LADA), kterou jsme viděli pouze na magnetce, jíž dostal po koncertě Divísek jako dárek od jedné jeho místní femme fatale (zaplaťpánbů za jeho nekonečné charisma, jinak bychom byli o tento pohled ochuzeni).

Když klub otevíral, vypadalo to na veřejnou zkoušku, ale ruští zvědavci opět nezklamali a než jsme vylezli na stage, byl klubík zaplněn a připraven na rozsekání. To přišlo vzápětí a zde jsme zažili asi nejlepší koncert turné. Jiné byly také boží, ale tady to mělo správné grády. Výbornou auru, sedlo to jak prdel na hrnec, mělo to největší šťávu a prostě tak. Po koncertě následovala autogramiáda a otevření našeho dočasného butiku „U CUTTERRED FLESH“. Poznali jsme další přátele, nabrali kontakty na kapely a začali lehce pít.

Říkám, lehce pít, jelikož jsme chvíli po koncertě, vychladnutí a odtahání aparátu museli vyrazit na 696 kilometrů dlouho cestu. Vzhledem ke stavu silnic, pauzám a letmému šlofíku šoféra Viktora to dalo zhruba těch 20 hodin.
Nejvíce na tom žehral kytarista David, jehož feromony opět udělaly své a jeho tokání s mladou jemnou dívkou (dárkyně kouzelné magnetky), bylo přerušeno halekáním: „Už jedem, vole!“, „Davide, dělééééj“, „Strč jí tam jazyk a pooooď..“ Smutné.

9. 5. – Kirov, Zadnica

Cesta ubíhala pomalu, většinu jsme prospali, a když jsme nechrápali, tak jsme pili nebo zastavovali na záchod. V pozdějším odpoledni jsme pak dorazili do města Kirov. To je známo jako „město dvojčat“", kvůli nezvykle vysokému počtu vícečetných porodů. Vzhledem k tomu, že nám pak po akci místní tvrdili, že se sem sváží toxický odpad z Ruska, to lze brát jako velice humorný fakt.

V Kirově jsme poprvé (a naposledy) v Rusku zažili zimu, celou dobu zde totiž byly teploty kolem 25°C a výše. Museli jsme vytáhnout bundy a kalhoty a přitulit se k sobě. Upřímně, město byla zhmotněná deprese, úzkost a bída. Vedle bahna, prachu a odpadků tu bylo vše takové rozpadlé a smutné. Poprvé zde Rusové dostáli legendě a kalili vodky tak, jak to známe z bajek – nedivili jsme se.

Klub "Zadnica" byl spíše motorkářským doupětem. Těch jsme na turné viděli vícero, ale tohle byl učebnicový příklad, jaký si představíte, když někdo řekne „motorkářské doupě“. Barman nám rozdával ke svačině nasekané syrové ryby (cutterred fish, hehe), piva a vodky. Místní se námi vybavovali a na pódiu se připravoval nějaký one man grindcore projekt. Po dlouhé cestě to Viktor zalomil u stolku s merchem a my se začali zahřívat alkoholem. Muzikanti z druhé kapely nám nalévali vodky a podávali krabice s džusy na spláchnutí a vyprávěli o životě tady, v Rusku, o toxickém odpadu a muzice. Akce měla trochu skluz a vzhledem k únavě jsme poprosili druhou kapelu, zda se s námi prohodí. Kluci a dívka (basačka) souhlasili a my šli za chvíli na to.

Show to byla opět skvělá a lidé lítali vzduchem. Jak jsme tam hráli každý den, celé těleso, včetně Jiřího u mikrofónu, se pekelně semklo a sehrálo. Takže riffy krájely uši a mozky jak libové telecí. Po akci následovalo focení, pokec a dopíjení zbytků vodek. David opět vypustil do éteru své mužno a za chvíli měl na klíně jednu dívku, kterou pěkně nakrmil… večeří, pacholek jeden. Když se pak středeční den přehoupl do čtvrtka, vyrazili jsme pomalu na kutě.

10. 5. – Ižhevsk, 8kWT

Ááááá, Ižhevsk, hlavní město Udmurtské republiky. Celkem pohledné město, které náš přivítalo krásnými ženami v ulicích a sluncem zalitými bulváry. Po zimě v Kirově jsme podobné rozproudění krve v žilách přivítali.
Stejně jako všude na naší cestě, i tady jsme po návštěvě klubu zavítali k baru a vedle pití se sháněli také po něčem k snědku. Zde jsme rovněž začali pociťovat lehkou únavu z toho všeho. Každý den hrát, vypotit litry vody, skákat, jíst, pít, chodit pozdě spát, brzo vstávat a trávit hodiny v dodávce, to člověka unaví. Neznamená to, ale že by nás sžírala „ponorková nemoc“, humor nás neopouštěl a stále jsme si užívali super dovolenou, různé druhy piv a odreagování.

Deathmetalový večírek, který byl v klubu "8kWT" přichystán, sliboval koncert tří bandů, z nichž jedním byly samotní CEPHALIC IMPURITY, poměrně známá (v undergroundové úrovni) ruská kapela, plná super lidí a s basákem, který nám ukázal, kde si v Ižhevsku koupit cigaretový tabák (spása, jelikož už nám docházel a cigarety byly nic moc). Nad pódiem bylo zrcadlo, což nás během zvukovky nutilo dělat na sebe ksichty a pozérské fotky.

Matiné v polozaplněném klubu se neslo v duchu všech akcí v Rusku. Mejdan už od začátku a pořádný kotel, kde lítaly ruce a nohy hodně vysoko. Koncert byl opět na vysoké úrovni a po několika pivech a fotkách jsme se pomalu přesunuli k promotérovi Leonidovi na byt. Ten nás pohostil vlastním domácí likérem Leonidem, který chutnal jak jemnější kávový fernet. Báli jsme se slepoty, ale jelikož autor moku koštoval s námi, řekli jsme si, že snad ví, co dělá. Láhev jsme skoro celou dopili a odvalili se na pokoj, který byl plný různých kostýmů (netuším proč). Takže selfie afterparty nabírala na obrátkách. Zkoušeli jsme být piráty, Spongebobem, sovětským vojákem, princeznou nebo čarodějem, ale nakonec jsme stejně usínali v přestrojení mužského obětí v trenýrkách. V pátek ráno jsme posnídali zbytek Leonida, vločky a vymotali se ven na cestu na další štaci.

11. 5. – Cheboksary, SK Bar

Relativně krátký přejezd nás udržel svěží a my dorazili do Cheboksary poměrně brzy. Také zde se nám líbilo a cesta sem nebyla tak hrozná, jako jsme zažívali začátkem turné.

Na akci jsme byli opět sami a zprvu to vypadalo, že budeme sami i v klubu (skoro jako pokaždé) a rozptýlením byla alespoň barmanka s hady, které nám půjčila, a umělá figurína, se kterou to až později večer Jirka pořádně rozjel.
Začínali jsme kolem půl desáté a ze sedaček poměrně rozsáhlého klubu se před pódiem utvořil chumel asi tří desítek lidí. Naštěstí jsme byli v Rusku, takže od úplného začátku se rozjela pařba a menší počet nadšenců jsme nikterak nepocítili, naopak, chtěli, abychom hráli nonstop, stále a stále. Špatně se jim vysvětlovalo, že vše jednou končí.

Lidé zde byli znovu velice srdeční a chtěli si povídat a sdílet své zážitky a zkušenosti. My je na oplátku nalívali vodkou. Po mejdanu jsme dorazili na hostel, kde s námi spal ještě další, cizí dobrodruh, měl však pochopení pro naše rozjaření a ujistil nás, že mu naše kalení nebude vadit.

Ráno si pak pro nás, respektive pro basáka Zdeňka, skromného vypravěče příběhu, který čtete, připravilo infarktovou situaci. Můj cestovní pas nebyl k nalezení. Byl jsem si do té doby jistý, že je v pokoji, ale ujišťujte se, že jste si ho vzali z pódia, když jste měli dvě promile pod kůží. Hledal jsem všude, v kytaře, dodávce, zase v kytaře, v pokoji, vymýšlel alternativní způsoby přepravy osob v krabicích a podobně. Měl jsem vše, kromě pasu. Vše jsem si pokládal pod polštář lůžka, kde jsem spal. Zbývala poslední možnost, podívat se za postel, která byla zrovna velice poctivě přišroubována. Podařilo se nám ji z části odsunout a s pomocí baterky nahlédnout do asi pěti milimetrové škvíry (kam se ale pas pohodlně vejde). Byl tam. Věděli jsme, že naděje žije, a byl jsem odhodlán postel třeba rozmlátit sekyrou, kdyby nešla odmontovat (jakože fakt nešla). Mému klidu nenahrávalo ani dusno a vedro, které nám „zima jak v Rusku“ připravila. Po asi hodinovém lopocení se nám podařilo postel poodsunout natolik, aby šel pas vyndat.

Nic nám tak nebránilo v cestě na předposlední koncert do Kazaně. Měli jsme v plánu navštívit Kazaňský kreml a tato ranní příhoda nás trochu pozdržela.

12. 5. – Kazaň, Big Twin Bar

Hlavní město Tatarstánu bylo úchvatné a velkolepé. Většina obyvatel republiky jsou muslimové a přesto zde stály křesťanské, pravoslavné i muslimské chrámy vedle sebe. Moderní kosmopolitní mírumilovné město bylo jedním z toho hezčího, co jsme viděli. To ostatně platilo o celém tatarském území. Korunu tomu všemu pak nasadil Kazaňský kreml, který by se dal shrnout výrazem „uauu“.

Motorkářský klub "Big Twin bar" byl jedním z nejmodernějších, kde jsme na tour hráli. Akci organizovala mladá promotérka, která byla více než starostlivá a na večer byly připraveny tři kapely. Nás čekal jeden z posledních večírků. Rozhodli jsme proto nenechat nic náhodě a už před hraním jsme měli na stole lahev vodky (alkoholici!).
Zažili jsme opět skvělou show, i když tatarské publikum bylo o něco vlažnější. Tedy, záleží, čemu říkáte vlažnější, být takové publikum v ČR, tak si pískáte, jak to bylo boží a totální odvar. Ve srovnání s předchozími akcemi v Rusku byl ale cítit jistý odstup. To nám ovšem nebránilo si akci užít a také lidem se naše muzika líbila. David stihl ještě před hraním uhranout další „bohatýrku“, kterou okouzlil svým důvtipem, když ji vyzval na souboj světelných mečů, a to s takovou tou světelnou tyčkou na ruku (přepište učebnice svádění).

Po dalších vodkách a focení následovala cesta na hostel a ranní expres na poslední štaci.

13. 5. – Nižni Novgorod, Black Ho

Cesta sem měla být jen na pár hodin. Asi 30 km od města jsme ale dojeli ke koloně dlouhé možná deset kilometrů a kyvadlová doprava, řízená semaforem s asi 40-ti minutovým intervalem, vedro a zkušení místní jezdci zkracující si čekání jízdou po poli a následné předbíhání, nám vařilo mozek zaživa. Dojezd nám to natáhlo skoro o další tři hodiny. Nicméně jsme se dočkali.

Klub "Black Ho" s U-rampou a graffiti na zdech dával najevo, že jsou zde akce denním chlebem. Také místní za námi ihned chodili a chtěli si povídat, fotit se a nakoupit merch (mohli jsme se klidně sebrat a nezahrát ani notu a zmizet, měli jsme vyděláno ještě než došlo na koncert).

Ten se rozjížděl a my se zatím posilovali jídlem a u baru. Lidé opět předváděli šílené taneční kreace (tady daleko šílenější, než kde jinde – mimochodem, máme se v mosh pitu co učit – divili byste se, co tělo dokáže), a to už tradičně od prvního úderu, první písničky, první kapely. Tohle mě asi fakt nepřestane fascinovat. Večer jsme zavírali, na náš set bylo rozprouděné publikum ještě více rozprouděné a došlo i na skákání fanoušků z pódia a skandování. Lítal z nás pot a riffy se zasekávaly do éteru, který těžknul z důvodu stále větší absence kyslíku. K dokonalosti chyběly snad už jen podpisy na ňadra.

Bylo to super. Tour bylo za námi, mohli jsme si vydechnout, udělat pár posledních fotek s novými přáteli, nakoupit poslední várku ruských pivek a masových šátečků a konečně také pokecat a seznámit se s guru ruských tour Dimitrim, který byl z naší show nadšen! Na hostelu jsme si připravili kytary, vše zabalili a naposledy se „rusky opili“.

Další den jsme vyrazili na letiště, kde nás jsme asi ještě pět hodin čekali. Kluci vyrazit do víru hal na předražené jídlo a pivo a my s Davidem jsme hlídali vercjak (rozuměj: byli jsme švorc). To jsme ale  ještě netušili, jak bizarně nám čekání uteče. Když jsme vešli do haly, šaškoval tam nějaký štáb s kamerami a natáčel se záběr, jak dva drsoni pochodují s kufříky po hale. Byli kdesi vzadu a poté, co jsme si našli klidný kout, jsme je pustili z hlavy. Za nějakou dobu přišla letištní ostraha, která vyhazovala všechny přítomné v naší části terminálu do jiné části. Vzhledem k tomu, že mluvila jen rusky a my ne, dělali jsme, že nevíme, co chce (jasně, že jsme věděli, že chce, abychom vypadli) a udrželi si, jako jediní, své pozice. Po chvilce se začala místa kolem nás opět zaplňovat a filmový štáb se přemístil kousek od nás. To nás nijak nevzrušovalo, do doby, než nám paní z vedlejší sedačky podala k podpisu docházkový arch.

Jo, stali jsme součástí komparzu filmu "Přízrak". Přísedící vzápětí zjistili, že jsme cizí, že jsme kapela po tour, a že jsme z České republiky a začali se vyptávat, opisovat si náš název, googlit nás a z dámy, která nám předala k podpisu docházku, se vyklubala profesionální hudební skladatelka a producentka. Ta nás zasvětila do role.

Za chvíli dorazili kluci z jídla a koukali na naše nové kámoše. Ti, když viděli kapelu komplet, vstali a začali se s námi fotit. Nám to nevadilo, ale herci, režisér a filmový štáb dost blbě koukal, co za „nounejmy“ si uzurpuje pozornost. Zbytek kapely pak zase radši zmizel a nechal nás s Davidem napospas. Film samotný by měl mít premiéru v příštím roce, takže checkujte ruskou kinematografii! Když nadešla hodina H, odbavili jsme se a vyrazili domů.

Rusko je krásné, místy jak z pohádek, se svými problémy, leč laskavými a srdečnými lidmi. Koluje o něm spousta mýtů a spousta věcí je glorifikována. Je bezpečné (pokud vám cesty nerozsypou auto) a na výlet nebo na tour jej doporučuji všem. Obyvatelé to s angličtinou moc nepřehánějí, takže je třeba si oprášit ruštinu.

P.S.: Po návratu se natrvalo opět rozrostly řady CUTTERRED FLESH a z původního hosta Jirky se stal náš plnohodnotný frontman. Podtrženo, sečteno: 100% rauch.

Díky a zase někdy příště, Zdeněk Hnízdil von CUTTERED FLESH