Bratrům Coxovým bylo 14 a 16, když založili UNCURED. K dnešnímu dni jim hospody v USA stále nenalijí pivo, ale mají za sebou už úspěšné album, které je řadí k nejnadanějším mladým prog-death metalovým kapelám dneška. V jejich stylu je znát respekt k modlám, jako jsou DEATH, OPETH nebo GOJIRA, přidávají ale i mnoho ze svého.

Newyorští bratři jsou znatelně ovlivněni postupy, kdy do ostře naklepaných groove sekanic instalují polo akustické pasáže, latinské kytary a další přísady, které jejich tvorbu posouvají do progresivnějších vod. Současně je tu ale znát určitá agresivní nevybouřenost, kterou v sobě introvert Mikael Åkerfeldt nikdy neměl. Tyto dva přístupy se vzájemně proplétají a vzájemně překrývají, kdy někdy získává navrch primitivní tah na branku, jindy heroické sólování, případně klidné zasněné plochy, koketující s prog-rockem. Zajímavý rukopis nemají jen oba kytaristé, ale i Jon Kita, který v kapele dodává basové spodky. Hraje poměrně úsečně, až sekaně, a velmi důkladně tlumí, což skladbám dodává velmi originální groove.

UNCURED hned první deskou upoutali nejen hráčskými schopnostmi, které jsou u všech jejích členů nadstandardní, ale i talentem skládat kompozice, které nebudou jen samoúčelnou přehlídkou kytarového honění. Tihle čtyři kluci dokáží deathmetalovými nástroji vyprávět epické příběhy a, ačkoliv tu občas najdete riffy, které prozrazují určitou nezralost (jako jsou rubačky v „Dilate“, při které si vždy vybavím STATIC X), tak je tu cítit obrovský příslib do budoucna.

Největší nevýhodou je tak obal alba, který vypadá, jako by patřil nějaké crossoverové lokálce z devadesátých let, ale to se doufejme změní, protože horší to snad už být nemůže. Stejně tak by kluci potřebovali trochu potrénovat hlasivky, neboť to, že ještě donedávna dělali jen instrumentálky, je znát. A když už jsme u jejich instrumentální tvorby, vřele doporučuji sjet i jejich EP z roku 2016, „Spontaneous Generation“, které jim nabouchal Max Portnoy (syn Mika Portnoye).