OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako včera se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest dojmů, které se nejvíce zaryly do paměti! Přidáváme nějaký ten gastrotip i dojetí dne. Dnes rozhodně nezapomenu na kapely ARMORED SAINT, STEVE’N’SEAGULS, COMEBACK KID, KUROKUMA, LVMEN a samozřejmě GOJIRA.
ARMORED SAINT – Za pravověrný heavy metal. Za nádherně a lehce zahraný koncert. Za nadšení. Za to, že bych od sebe nečekal, že se mi podobná kapela na Brutalu bude bavit.
STEVE’N’SEAGULS – Za metalový REDNEX cover band. Za to, že se poprvé na Brutal Assaulatu v jedné chvíli na scéně sešel kontrabas, akordeon a banjo. Za to, že jsem se musel zajít podívat na INGESTED, abych měl jistotu, že jsem stále ještě na BRUTAL ASSAULTU.
COMEBACK KID – Za energii, jaký ten den neměla žádná jiná kapela. Za halekačky, které řvala půlka festivalu.
KUROKUMA – Za syrovost. Za zvukovou zlobu. Za zvířecí bažinu.
LVMEN – Za to, že tu stále jsou – navzdory osudu. Za Honzu Tomáše v sestavě, který dává kapele naživo odpich, jaký nikdy neměla. Za to, že jsem si mnohokrát při koncertu vzpomenul na THEMA ELEVEN. Za hlomozící stěnu zvuku na konci. Za nejlepší domácí kapelu dne. Za duchovní zážitek.
GOJIRA – Za největší audio-vizuální zážitek dne. Za největší koncert dne.
Gastro tip: Gaspačo polévka ve Vegepizza trucku – v tom vedru mana nebeská. Barmeese Curry – v Barmeese streed food – byť to s barmskou kuchyní nemělo moc co dělat. Ice Kafe od kafé Kafka.
Dojetí dne: Výstava fanzinů, kde je jediný webzin. A hádejte jaký. Měl jsem slzy na krajíčku. Vyplatí se číst storyboardy. Jsou tam leckdy opravdové perly.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.